Stručné dějiny divadelničení na katedře české literatury Pedagogické fakulty v Praze

Divadlo ve vysokoškolském prostředí není nijak neobvyklé. Tradici má taková činnost dlouhou, školské drama na univerzitách před Bílou Horou i po ní, zejména na školách jezuitských, je, domnívám se, dobře známo. V současné době je jistě příkladem navázání na tuto tradici soubor Lauriger, předvádějící zejména jezuitské hry 17. a 18. století i s původním účelem, a tím byla výuka latiny. Z jiného pohledu je progresivní cestou dramatická výchova. Už méně je obvyklé, aby divadelní činnost byla provozována v rámci výuky starší české literatury a literatury 19. století, a za vysoce neobvyklé považuji skutečnost, že v rámci jedné katedry, dokonce v rámci jedné kanceláře, vzniknou takové koncepce divadelní činnosti hned tři.

Když jsme na počátku letního semestru roku 2001 začali se zkoušením divadla v rámci literární výuky, měli jsme před sebou zhruba tyto cíle: zejména povýšit teoretickou, byť čtenářskou zkušenost, na zkušenost praktickou – ukázat studentům divadlo jako živý text, a vytvořit z mrtvých edic živoucí umělecký útvar, propojený s gesty, pohybem, hudbou a mluvou. Za druhé samozřejmě didakticky ozvláštnit a obohatit podobu seminářů, respektive celého studia – zážitky zejména z představení jsou nesmazatelné po celý život. Za třetí prohloubit samo literární vzdělání studentů (a koneckonců i sebe samých): k pochopení děje, ale i jednotlivých pasáží a replik je třeba řada vysvětlivek, očistit mnohdy obskurní významy gest, výrazů či celých scén, je třeba dohledat písně a spojit tak lidové divadlo s dobovou hymnologií, ukázat často nepřiznané vazby lidových autorů k literární tradici hagiologické, novelistické, exemplové či homiletické. Musíme pracovat i s kancionály, renesanční novelistikou, samozřejmě s prameny (rukopisy i tisky). Nejde tedy ani zdaleka o „pouhé“ hraní divadla, ale o seznámení účastníků s celou specifickou kulturou, z níž české divadlo vznikalo.

Zásluha o vznik novodobé divadelní tradice na pedagogické fakultě v Praze náleží víceméně rovnoměrně třem pedagogům, jejichž činnost je spojena s výukou starší české literatury a literatury 19. století na tamější katedře české literatury, a těmí jsou Věra Brožová, Miloš Sládeka já.

V zimním semestru roku 2001 začala Věra Brožová organizovat a zkoušet slavnou hru Ernesta Raupacha Mlynář a jeho dítě, která měla premiéru stylově na Dušičky v témž roce v Krytovém divadle Orfeus Radima Vašinky a pak rychle za sebou další reprízu v divadle na Dobešce. Na premiéře byl mezi jinými celebritami i vynikající teatrolog František Černý a odcházel velmi spokojen. Na představení Raupachovy hry, v minulosti mnohokrát ověřené v mnoha provedeních profesionálních i ochotnických souborů, se prokázalo, že právě dobře vybrané hry z 19. století se mohou stát vděčnými cíli studentského hraní, v němž spojení entuziasmu, toporného herectví, neumělého pohybu na jevišti s květnatým jazykem plným vlasteneckých a literárních frází a emotivně pojímanými scénami tehdejšího divadla přinese kromě samotného předvedení i nadstavbu v podobě vtipu a zábavy. Šlo o velmi vřele přijaté zpracování, představené mimo jiné i na 23. mezioborovém plzeňském sympoziu Biedermeier v české kultuře 19. století v roce 2003. Zároveň toto představení ukázalo všechny meze i možnosti zcela osobitého studentského divadelničení.

V zimním semestru roku 2001 jsem začal se skromnou divadelní aktivitou také já. Šlo o divadelničení v rámce výběrového semináře, ještě bez úmyslu vystupovat s nějakou produkcí na veřejnosti. Hráli jsme sekvence z různých bohemikálních her starší české literatury, hledali jsme principy, jak bylo možno zejména v lidovém divadle inscenovat různé scény (například popravu na scéně v dorotských hrách nebo porod ve hře o svaté Jenovefě) a vůbec inscenační možnosti tohoto typu divadla, jako je přítomnost herců na scéně, improvizace postav apod. Šlo tedy o jakousi formu aplikovaných dějin literatury. Změnu koncepce semináře z aplikovaných literárních dějin k realizaci veřejného představení v letním semestru 2002 jsem chápal nejen jako logický krok, ale i jako test schopností studentů pedagogické fakulty. Postavil jsem totiž herce před poměrně obtížný úkol, související s volbou dramat i skladbou semináře. Mým cílem bylo uvést v život hry, které v nové době nejen že nebyly nikdy provozovány, ale které si dokonce vysloužily velmi strohé odsudky. Šlo o frašky novoměstského regenschoriho Václava Františka Kocmánka. Jejich předvedení nutně muselo otestovat nejen schopnosti studentů, ale i percepci diváků, postavených před velmi nekonvenční texty. K zmíněné volbě mě vedl můj zájem o profánní složku kultury 17. století a snaha zjistit, jak dobové, jednoznačně burleskní a komické masopustní texty budou působit v nové době. Tyto texty, plné karnevalových metafor, vulgarit, nízkých témat spojených se sycením, vyměšováním a opilstvím, jsem předložil čistě dívčí sestavě semináře. Jedna ze studentek později napsala: „Když jsme překonali první zděšení a neodešli jsme, začali jsme si povídat o tom, co by se hrálo a jak by to vypadalo. Ze semináře jsme odcházeli se smíšenými pocity a myšlenkou: ’Psaní seminárek je sice hrůza, ale to bychom si snad nějakou napsali.‘“1 Nakonec jsme skutečně dvě intermedia (namísto původně zamýšlených tří) předvedli ve stylovém prostředí hospody Na Slamníku v Praze 6. Živě si pamatuji na přítomnost profesora Alexandra Sticha, který na představení přišel v jakési pochmurné náladě, ale po představení nadšeně konstatoval, že jsme ukázali, jak i u nás v Čechách existovaly karnevalové hry rabelaisovského stylu a jak je to dobře. Zmiňuji se o těchto dvou produkcích poněkud podrobněji, protože to byly precedenční události, šlo o prvá představení a zjistili jsme při nich, že divadelní akce jsou uskutečnitelné. Dodnes se divadelničení účastní několik, teď již bývalých, studentů, kteří se podíleli na těchto „památných“ představeních.

V roce 2002 se definovaly dvě základní linie divadelničení: byl založen Vlastenský spolek kandidátů učitelství Budeč, navazující nejen svým názvem, ale z jednoho úhlu pohledu vlastně i svou činností, na stejnojmenný spolek Karla Slavoje Amerlinga. Název ovšem také odpovídá spíše kultuře 19. století, přestože obory zúčastněných organizátorů byly i starší literatura. I proto jsme se rozhodli, že vytvoříme dvě sekce. Prvou měli organizovat Věra Brožová a Miloš Sládek, přičemž se dohodli na režijním střídání: jeden rok měla organizovat představení z 19. století Věra Brožová, v následujícím roce ze starší tvorby Miloš Sládek. Já jako jediný představitel druhé sekce jsem se hodlal dále věnovat především dramatům 17. a 18. století.

V tomto duchu pak v letech 2003–2007 skutečně obě sekce studentské divadlo provozovaly. Každý rok byly pravidelně uváděny dvě hry, premiérované na konci letního semestru, nejdříve koncem dubna, nejpozději v polovině června.

V roce 2003 připravil Miloš Sládek doposud jediné ryze středověké drama, Hru o Kristovu zmrtvýchvstání i o jeho oslavení. Hra byla představena ve farním centru u kostela františkánů u Panny Marie Sněžné, působivé bylo ale zejména neveřejné předvedení v rámci literárního soustředění na hradu Hrádek (Helfenburk) u Úštěka. Já jsem v tomto roce inscenoval protimasopustní táborskou moralitu z roku 1690 Zrcadlo masopustu. Ta měla premiéru v Salesiánském divadle v pražských Kobylisích, poprvé jsme s ní vystoupili na festivalu Theatrum Kuks.

Následovala na Dobešce uvedená Záhuba rodu Přemyslovského Ferdinanda Břetislava Mikovce, režírovaná v roce 2004 Věrou Brožovou. (Ta měla, nemýlím-li se, jen jediné představení.) Já jsem v tomto roce zpracoval podkrkonošskou hru Komedie o sedmi čertových osidlech ze strahovské sbírky lidových dramat Jiřího Spěváčka, její premiéra byla v divadle Akcent na Smíchově.

V roce 2005 se hrála Komedie o Heleně, dceři císaře tureckého pod vedením Miloše Sládka. Je to doposud jediný kus, se kterým herci vyrazili na „turné“: v říjnu absolvovali vystoupení v Semilech, Libáni a v kostele v Konojedech, později s ním vyrazili i do Vysokého nad Jizerou (prosinec 2005). I mnou vedená sekce byla toho roku pozoruhodně činná: zejména jsme přijali jméno Temus lamus, vyjadřujícím naše herecké schopnosti (jde o výraz, kterým se sedlák v Komedii o sedmi čertových osidlech snaží napodobit název hymnu Te Deum laudamus). Na začátku roku jsme znovu uvedli v Salesiánském divadle Zrcadlo masopustu, jako premiéru jsme připravili další z podkrkonošských her Spěváčkova souboru, komedii Labyrint světa, kterou jsme uvedli v divadle Solidarita v Praze 10. Pro mě je památná vůbec nejvýpravnější scénou: vyrobili jsme oboustrannou kulisu, jejíž jedna strana představovala roubenku, z druhé strany městskou bránu, dál strom, lavici atd. Postupně, avšak jistě, jsem od podobně opulentní výpravy ustupoval. Na konci roku jsme ještě stačili připravit krátkou vánoční hru Jana Tobeida Bítešského (hrálo se u Panny Marie Sněžné).

V roce 2006 hrála prvá sekce v režii Věry Brožové hru Jana Nepomuka Štěpánka Alína aneb Praha v jiném dílu světa. Já jsem se tehdy rozhodl zase vrátit k souboru Kocmánkových intermedií, hráli jsme tři a zase v hospodě Na Slamníku, prostředí pro opilecké frašky nejvhodnějším (obr. z Theatrum Kuks). Bohatá činnost v letech 2004—2006 byla také podpořena grantem Ministerstva školství.

Jak je těžké udržet pravidelnou divadelní činnost, ukázal rok 2007. Ani jedna sekce tehdy nenastudovala celou dlouhou hru, Miloš Sládek jistým způsobem navázal na pojetí lidového divadla v duchu Emila Františka Buriana, když sestavil pásmo ze dvou dorotských her a známé dvojice nevěreckých frašek, Polapené nevěrya Saličky. Hrálo se opět u Panny Marie Sněžné. Já jsem se rozhodl experimentovat, ale přitom také sestavit představení z kratších scének. Vybral jsem nejen dramatické, ale i prozaické pasáže týkající se manželství: bylo to jedno z dalších intermedií Václava Františka Kocmánka, dialog z 18. století zvaný Velmi pěkné rozmlouvání dvou žen, Háty a Barbory, manželstva se tejkající a nevěrecká scénka mlynáře a Káči z z podkrkonošské hry O dvou kupcích a Židu Šilokoj. Na Kuksu jsme představení prezentovali ve svérázném prostředí pod schodištěm pod názvem De matrimonio.

Jistou ztrátu energie prvé sekce potvrdil rok 2008, kdy Miloš Sládek uplatnil opět jen prvky divadelnictví v rámci semináře a Věra Brožová připravila scénické čtení Máchova Máje v dvoraně fakulty. Já jsem sesbíral (chce se říci poslední) síly a připravil zatím nejrozsáhlejší představení, pro něž jsem sesbíral herce z obou sekcí: šlo o Komedii o svaté Jenovéfě; ani po seškrtání (poprvé v historii našeho souboru) jsme ji nikdy nedokázali zahrát pod dvě hodiny.

V letech 2009 a 2010 jsem v divadelničení naopak absentoval já a veškerou činnost vykonával jen Miloš Sládek, a to skromně vypravenou vambereckou Komedii o svaté Barboře, hranou v klášterní zahradě v Hájku u Prahy během rekonstrukce barokní pouti. V roce 2010 bylo předvedeno zpracování další podkrkonošské hry z Pasek nad Jizerou, Komedie o Felsenburkovi. Ta byla hrána doposud dvakrát, poprvé opět ve farním klubu u Panny Marie Sněžné, podruhé v sále Boženy Němcové PNP na Strahově.

Takový je stručný výčet naší dosavadní divadelní činnosti. Ani zdaleka ale nevystihuje všechno performativní konání. Musíme zejména přidat tradiční každoroční předvánoční čtené představení Rakovnické hry vánoční, kterou společně s Milošem Sládkem organizujeme v prosinci na chodbách budovy fakulty nebo v její aule, Miloš Sládek organizuje zmíněné rekonstrukce barokních poutí do františkánského kláštera v Hájku u Prahy, na kterých obvykle spolupracuje s Michaelem Pospíšilem (naposledy v roce 2009). Významnou součástí školní divadelní činnosti byly kostýmní živé obrazy, předvedené v roce 2004 v Muzeu Bedřicha Smetany. Při vhodné příležitosti se snažíme nějakou „ad hoc“ divadelní produkcí zpříjemnit život na fakultě; tak tomu bylo v roce 2006, kdy jsem při prosincové schůzi katedry předvedli obřad Barborek, a snad tak poněkud uvolnili napjatou atmosféru tehdejších jednání.

Divadlo jsme zkoušeli dvěma způsoby: buď jako zájmovou činnost nesouvisející přímo se studiem, anebo jako výběrový seminář. Zkouší se na fakultě v běžných třídách, kde se jen uklidí lavice, výhodně využíváme místnost dramatické výchovy katedry pedagogiky. Pravidelnou součástí zkoušek je mimopražské soustředění. Miloš Sládek jezdíval do Starých Hradů u Libáně, moje sekce se uchylovala do jedinečného prostředí nové prelatury v Plasích u Plzně. Jako seminář musely být zkoušky vedeny v době trvání grantu. Já jsem po skončení grantu víceméně zcela od seminární formy ustoupil, Miloš Sládek tak zkouší stále. Důvodem je zřetelně odlišná koncepce obou souborů – prvá sekce je tvořena víceméně jen studenty, má tedy velkou fluktuaci, stálí herci hrají víceméně jen po dobu svého studia. Soubor druhé sekce Temus lamus začínal vlastně stejně, prvé tři roky se soubor vytvářel, pak se ale ustavilo pevné jádro zhruba šesti lidí, kteří vytvořili základ současného souboru, k nim se přidávají jednak studenti z běžných ročníků, z nichž někteří jádro obohatí atd. K nim se přidávají partneři a známí herců. Protože vazba k souboru pokračuje často i po opuštění školy, stává se ze studentského divadla vlastně divadlo absolventské, jako ochotnické bych se zdráhal je nazvat. Každé představení se snažíme pojmout jako literární exkurz: při úvodním vystoupení hlavního organizátora (či improvizované přednášce) jsou diváci stručně uvedeni do problematiky vzniku díla, upozorněni na zásady úpravy, upozorněni na případné změny či krácení. Podoba představení je skromná: přestože představení jsou obvykle připravována pro nějaký konkretní prostor (bývá to i velké divadlo se zákulisím, jako je Salesiánské divadlo či divadlo Solidarita), musíme počítat i s vystoupením ve skromnějším prostředí, případně i na „čisté louce“. V roce 2005 jsem si vyzkoušel, jaké to je, převážet na autě relativně těžké kulisy, které se musí postavit, při představení přestavět a pak zase složít, a od té doby se i já snažím o skromnou výpravu, při níž vystačíme s židlemi a stolem, případně s jedním namalovaným zadním prospektem. Kostýmy slouží oběma sekcím, dáváme je dohromady z různých zdrojů, zpravidla je úkolem představitele každé postavy, aby si zařídila svůj kostým, některé jsou na zakázku ušity, v případě jednotlivých představení si kostýmy půjčujeme ve fondech Národního divadla (případ smetanovských živých obrazů či veselohry Karel Škréta, malíř), nebo ve fondech barrandovských ateliérů. V našem depozitáři jsou díky daru cenné folklorní oděvy ze slovenské vesnice z přelomu 19. a 20. století.

Specifičnost studentského divadelnictví je v samém jeho principu. Je založeno na studentském přístupu, na vztazích mezi nimi a pedagogem – režisérem. Z toho vyplývají výhody i nevýhody. výhodou je bohatá potence uměleckých kompetencí studentů, umožňující svépomocí různé úrovně vytvořit kulisy, kostýmy a rekvizity; stejně tak se může (ale nemusí) podařit získat hudební a zpěvní doprovod – stačí dobře poskládat studenty s hudební a výtvarnou aprobací. Fascinující je stále znova sledovat problémy i entuziasmus, s jakým se představení rodí a nadšení u úspěšného představení.

Frustrující nevýhodou je stálé začínání: každý rok se noví studenti musí znovu seznamovat s principy našeho hraní, kvalita tak vlastně logicky stále osciluje na stejné úrovni, opakovaně se hraní účastní nezkušení diletanti: jediné, co vzrůstá, je zkušenost organizátorů a několika neměnných členů. Přímo depresivní je pro režiséry vysoká míra fluktuace účastníků na zkouškách i při vystoupeních, která vede k stresujícímu hledání záskoků, často i na poslední chvíli, v mnoha případech lze říci, že ani jedna z repríz nebyla hrána ve stejném složení. Každé představení má víceméně efemérní život: dva semestry zkoušení, premiéru koncem letního semestru, rychle několik repríz a zpravidla koncem následujcího semestru život představení končí a začíná se s novými lidmi nové představení. Ani jedna sekce nemá „repertoár“, má jen historii her, které se podařilo nazkoušet a předvést. Jedním z nejtypičtějších rysů je pro naše divadelničení až do současnosti skladba publika:  při premiéře vždy bývá sál doslova narván, protože je zaplněn jednak příbuznými, které si pozvou účinkující, jednak studenty a kolegy ze zaměstnání, kteří jsou dychtiví vidět své kolegy v nezvyklé situaci, a konečně vědeckými celebritami, které považují shlédnutí podobně pojatého kusu jako příjemné spojení společenské akce a práce. S reprízami je to pak již obvykle horší a velmi riskantní akcí jsou výjezdy do předem nepřipraveného terénu s nízkým podílem příbuzných.

Tomáš Havelka

Text je upraveným příspěvkem, který jsem přednesl na sympoziu
Tradice českého ochotnického divadla a amatérské divadlo dneška,
jež proběhlo ve dnech 1. a 2. srpna 2010 v Miletíně a Hronově.