Škréta v Růžové ulici

Když v září 1842 otevíral pražský divadelní ředitel Johann August Stöger divadlo v Růžové ulici na Novém Městě, svůj nový podnik, v němž šikovně využil odhadu požadavku českého publika na česká představení i svých obchodních schopností (při stavbě například obratně využíval cihel z vlastní cihelny, provozované ve Vysočanech), zvolil za prvé představení právě hru gymnaziálního profesora Václava Aloise Svobody Karel Škréta, malíř. Premiéra proběhla na svatováclavský svátek, 28. 9. 1842, za velké pozornosti: jednak se těšila zájmu diváků – divadlo bylo naplněno k prasknutí; jednak i zájmu policejního ředitele Petra rytíře Mutha, jenž několika zásahy napadl otevření divadla i samu premiéru. Vadilo mu, že nápisy na chodbách divadla jsou česko-německé (měly být německo-české; náprava byla provedena tak, že správa divadla cedule otočila vzhůru nohama), vadil mu prolog, sepsaný J. K. Tylem, v němž se údajně objevovaly výzvy k osamostatnění, ba dokonce zcela nepřijatelné kanony („Stůjte při nás, jak se dosud dělo.“). Censura nakonec zabránila přednesu prologu, a tak zněly jen skladby J. N. Škroupa. Sama hra se také musela přizpůsobit požadavkům censury, jíž vadila zejména postava Němce Waldorfa z Hubenšteina, budící národnostní vášně: byla Svobodou přepsaná na postavu podlého českého odrodilce jménem Hůrka z Holotejna.

Samo představení se však údajně povedlo, pochválena byla zejména panna Manetínská, která hrála Lidmilu, neteř primátorovu. Úspěch měli i další herci. V rozporu s tím ale také zaznělo, že herci měli problémy se složitým veršovaným jazykem. Vlastenské nadšení však zřejmě milosrdně tyto nedostatky přehlédlo, protože na konci odměnilo herce neutuchajícím potleskem, a poklonit se musel i sám ředitel J. A. Stöger.

O dva roky později byl již divadelní kritik Jakub Malý nápadně přísnější:

Václav Alois Svoboda totiž ve snaze ukázat ideální obraz reka Karla Škréty sáhl po specifickém tématu i zvláštním způsobu jeho zpracování. Za námět vzal anekdotu, kterou nalezl v Geschichte der Böhmen F. M. Pelcla. Takto ji cituje v předmluvě k dramatu:

Námět se zdál Svobodovi „půvabný“, nicméně chudý. Přesadil jej proto z Itálie do Čech, doplnil k němu plán vášnivé lásky, se kterou se odmítá smířit otec dívky; na scénu dále přivedl dva diametrálně odlišné cizince, kteří reprezentují dva postoje k českému, resp. národnímu jazyku. Na jedné straně je to Škrétův sok Waldorf z Hubenšteina, německý šlechtic, který se okatě nepřátelsky staví vůči všemu českému i vůči Škrétovu umění, na druhé Ital Girolamo Marchetti, věrný přítel Škrétův z italského pobytu, obdivovatel češtiny i českých dívek. Na zápletce, založené na podmínkách stanovených přísným otcem Turkem z Rožmitálu (buď ocenění Škrétovy malby Waldorfem, nebo povýšení do šlechtického stavu), pak buduje postupně pozoruhodné Škrétovo zadostiučinění: na konci hry Škréta splní obě podmínky a je programově uznán jako vlastenec (Turkem z Rožmitálu) i jako malíř. Triumf je dokonán, když slavný obhájce Starého Města z roku 1648, jezuita Jiří Plachý (kterého se Svobodovi také vtipně podařilo dostat do děje) přinese (ahistorickou) zprávu o Škrétově povýšení do šlechtického stavu.

Celou tuto grotesku obalil Svoboda hávem ideálního básnického jazyka: hra je sepsána ve dvanáctislabičném alexandrinu s nečekanými přesahy, jimž se přizpůsobuje nejen slovosled, ale i lexikum; k vrcholům Svobodova básnického jazyka patří verš „A šemný zlolajec honívá pozdě býcha“. Nicméně je to právě jazyk, který dle našeho soudu tvoří kouzlo Svobodovy hry. Vlastenecký duch, který Škréta uvědoměle hájí a který nakonec ve velkém finále zasáhne celé jeviště, ve spojení s fascinujícím jazykem vytváří skutečnou báseň, a jako takovou je třeba celou hru chápat: je to ideální oslava hrdého češství prostřednictvím ikony jednoho z nejslavnějších Čechů: je to bezpochyby skutečná škrétovská Alexandreida.