Historie | Představení |
TUREK Z ROŽMITÁLU, Primátor staršího města Pražského.
ELIŠKA, jeho dcera.
LIDMILA, jeho strýnka.
JIŘÍ PLACHÝ, děkan libomudrců na vysokých školách pražských.
KAREL ŠKRETA, malíř.
WALLDORF Z HUBENŠTEINA, bývalý důstojník ve vojště Jeana de Verth, vůdce liguistického.
GIROLAMO MARCHETTI, malíř vlaský.
PALLING, starší cechu malířského.
Služebník páně z Rožmitálu.
Služebník páně Waldorf.
Děj se koná v Praze roku 1650. v bytu Primátorově a Škretově.
Komnata v domě Primátorově s trojími dveřmi.
Výstup první.
ELIŠKA, LIDMILA, ŠKRETA,
Eliška s Lidmilou sedí u stolu vyšívajíce. Škreta jim naproti maluje Eliščin obraz.
Lidmilo koukni pak, brzo-li dokonán
Jest obraz můj?
Nevím, svolí-li k tomu pán?
Vždyt víš, pan Škreta že to vždycky nerád míval,
Když jemu kdokoli na malbu se podíval.
Tak jsem Vás omrzel,že nechcete dopřáti,
By blaha z Vašich vnad má duše směla ssáti?
Což mně nepřejete, oka do blankytu
Vám patřit, a požít blahého pocitu?
Aj pane Škreto, jak Vy lichotit umíte!
Když to, jak jazykem, i barvou rozumíte,
Tuším obraz mi můj nebude podoben.
Ó kýž by vší Vaší vnadou byl ozdoben!
Však předce budete, tuším, spokojena;
Že o to se snažím, buďte přesvědčena.
Alespoň tak na ni Váš zrak hltavě hledí,
Že věru se divím, an tady dosud sedí.
Ó, kdybych půvaby, jak mém ve srdci živou,
Mohl barvou líčíti; ten obraz by odivou
Celého světa byl.
Já světa odivou?
Vy chcete laškovat řečí lichotivou
Se sprostým děvčetem.
Něžná ta prostota.
Ta, věřte, nejvyšší jest dívky lepota.
Ta srdce luznou nám mocí okouzluje,
Ta plamen v útrobách žířící zněcuje.
Nastojte! Ať se nám na posled nerozžnete,
An olejem, tuším, Elišku malujete.
Když by se s olejem žířící sešel plamen,
Nad Vámi musily bychom tu volat Amen.
S kolika děvčaty, jichžto jste maloval,
Jste asi lichotou podobnou laškoval?
Snad aby tvář její se rděla spanilejší,
Jen aby poněkud byl obraz onačejší,
Snad proto lichotný jen jazyk náš konejší.
Ach slečno, srdce mé jak bolně kormoutíte,
An něžně vroucí cit jen v žerty obracíte.
Není-li radnější žertem se těšiti,
Než srdce trampotou si trudnou tížiti?
Že by ste ve Vlaších nižádnou krasověnku
Byl nebyl vyvolil si, pane, za milenku;
To byl by věru div.
Aj pane, teď vyznejte,
Upřímě nám ze svých se hříchů zpovídejte,
Povězte nám: Která Římanka spanilá,
či Florentynka Vás tam as okouzlila?
Myslíte, srdce mé že láskou hned plane
Pro každou dívčinu, která se namane?
Jen Češky lásku jsem si přál, a v cizině
Mé srdce zůstalo věrno své otčině.
Vám, páni, všeliká prý krása srdce jímá.
A zkad je rozena, u krásy kdo si všímá?
Viděl jsem mužatek tam valné ovšem krásy
Jimž oko jiskřivé blýskalo z černé řásy;
Než krása mužatek těch mne nelákala,
Má touha vlastenkám mým věrna zůstala.
Věrnost zachovaná vlastenkám tako rodná,
Ta slušné odměny byla by ovšem hodná.
Škreta (vstana, a Elišku za ruku pojma, vroucně).
Od Vás tu odměnu jen sobě, slečno, ždám,
Pro Vás jen, spanilá Eliško, plápolám.
Nuž rcete: čáku-li odměnné lásky mám?
Co ... Pane, ... co ?...
Ba co? Kterou měl malovat,
Pan Škreta raději chce dívku milovat.
Není to první pád, ni nebude poslední. —
Eliško, laskavě trošinku naň pohledni!
Eliško, rozmilá, nuž rcete, rozhodněte!
A svého laskavě milence obejměte!
Co děláš, nezbedná?
Já Muzou jsem Thalií,
Jež zamilovaná žertovně srdce svíjí.
Nuž mluv pak, mluv! Jak rdějí se tvé líce!
Ty planeš, rozmilá, co žžavá planeš svíce.
I přestaň šaškovat!
Aj kdože tropí šašky?
Jeť čest to nemalá, že Češko ty nad Vlašky
Předčíš vnadnou. — Nuž mluv! — Aha! To zmatení,
to pane Škreto Vám buď dobré znamení.
Eliško, nejsem já sic jinochem švítorným,
Jsem muž.
A budu Vám mužičkem vzdy pokorným.
Neprahnu plamenem já prudkožžavým, matným,
Jsem citem Vám oddán na věky věrným, statným.
Ach nezavrhněte mé srdce věrně vroucí
Pro Vás, o spanilá, věčnou milostí žhoucí!
Smím doufati, po čem jsem osmělil se toužit?
Promluv pak, nenechej se jej tak dlouho soužit.
Promluvte.... s otcem mým!
O díky, díky Vám!
Tak se to přisluší a tak to ráda mám.
Někdo přichází sem. Teď rychle zase k malbě.
Osud jest vrtkavý, není co věřit šalbě.
Tys právě zcházel nám, nechutný všetečko.
Ponj šur! schön guten Tag! Dobrýtro frailečko!
Tak fleißig jsou pošad? Teší mi. Co jelame?
Sta bene? Tobše je?
Když od Vás pokoj máme.
Io vengo, já pšišel komplement slošit Vám.
Vítejte pane. Já se-takto dobře mám, Až na....
Až na co?
Že tak hosta nevzáctného musíme vítati?
Co to za nechutného Jonáka máte tu?
Co tady chce ten hejsek?
On k nám docházívá, hledá zde kůstku pejsek.
Ah, ah, Voilá! Malíš. Váš poltré maluje?
To, vzáctný mistře, jest pan Waldorf z Hubenšteina.
Nímž by mohl plašiti od zahrad vrabců hejna.
Jak hájí Škreta vlast vroucností ostražitou.
Ach milčet jenom pán! Proč pak se veijrovral
Poltré mi vokásat? Proto še Von se bál,
Še bych mu na tom já moc kritisiroval,
Moc chyby se bych mu na tom aussteloval.
Kdyby mně chybu pán rozumně vystavil;
Vedl bych Vás k obrazu, abych ji opravil
Bezumných hubařů, jež se nadýmají,
Těch, vězte, málo si umělci vsímají.
Haha! Proco se pak malíši 'nevají,
'dyž 'lasu našecho si nyc nefšímají?
Parbleu! pán jen se bál, 'dyby mi nekto slyšel
Cho kritizírovat, še by o kunšoft pšišel.
Rytíři, pomněte, že zde jste v našem bytu.
Jen proto skrocuji rozdrastěného citu;
Sic bych jej poučil, co hodno jest a slušno.
Jej učit něčemu bylo by velmi krušno.
Mordelement! Von pán še by mi naučil?
Já jsem tost učenej. Já ... ich ... já 'šudy byl.
A nikam nedošel, jak Čechové říkáme.
Já 'šechny šečí snám.
Jak právě to slýcháme.
Jen ony země řeč, kde právě přebýváte,
Jen naši češtinu, tu právě špatně znáte.
Co mi po češtynu? Ta šeč a českej malíš,
To sa nyc nestojí, tám sa to any halíš.
Co, pane rytíři, Vám český malíř platí,
O to já málo dbám.
(dokroče k němu dorázně)
Než kdo jazyk tak hatí,
Ten jej mi netupiž; sic naučím ho mores.
Víteť: „Scientia non habuit osores,
Ni sui nescios", — Nejvějtší hubotluk
A tupič umění bývá vždy nedouk.
Jste snad i latinář, když tolik řečí znáte;
Toť také vědomost té průpovědi máte.
Mord-Tausendsapperment! Já še jsem chubotluk?
To bych sasloušil já, by mi šíkali kluk;
'dybych já takovej šimf na se nechal sedet.
To Von mi saplatý pán malíš, to má vedet.
Ai z ticha, pánové, že my jsme zde, pomněte
Hle, pane rytíři, ten saffraportský Prašak
Nic Vás se nebojí; staví se Vám co strašák.
'šak já cho natreffím.
Střetnete mne, kde chcete
Jen že se Vás bojím, to, pane, nemyslete!
Když všudy byl, snad pán také do Říma přišel
A něco nějakém tam o malíři slyšel,
Jehožto Římané nazvali Espadrona,
(klepaje na kord)
Che seppe vendicar si colla spada buona.
Tak, pane, na dotaz Vám každý odpovím.
Škreta (obraz pokryv a pojma, k Elišce).
Teď půjdu; obraz Váš doma dohotovím.
Eliško, Vaše tvář
(ruku k srdci polože)
v své kráse tady stojí;
Vašemi vnadami jen má se duše kojí.
Vás, slečno, patřiti, když nemohu tvář k tváři,
Vykouzlím v obraze Vašich si lepot záři.
S Bohem, Eliško má! Co jste mně slíbila,
Na tom, jak naděj nám, strváte spanilá.
S Bohem i buďte Vy, Lidmilo rozmilá.
(Odejde.)
S Bohem.
Jdětež s Bohem; však přijďte brzo zas!
Víteť, že někomu bez Vás je dlouhý čas.
Počkej ty grobián, ty 'lap! 'šak já ty dám.
Na pilno máte-li, na zpět ho zavolám.
Váš aspoň chlap není. On Pražan jestiť rodný,
A již co umělec by měl Vám být ctihodný,
An sám za znatele se malby vydáváte,
I v domě obrazů skvostnou prý sbírku máte.
Ja moc keméldy mám, a samý másterštuky,
Tší sály pilný jsou od pirvných mistrů ruky.
Od mistra Škrety Vám předc obraz chybuje.
Od tocho? I ten `lap, kto ví, co fušuje? '
On pane nebřidí. Cokoli maloval,
To nejen vlastenec, i cizí schvaloval.
Haha! Kto snad jak šiv nyc lepšíí nevidel.
Přesvědčte pak se sám. Již množství jeho děl
Skvostných i ve domech zde na odivu stojí,
Nimižto duchové se krasojemní kojí.
I chrámům ozdobou jsou jeho rukou stvory,
Jež k citům nábožným vzbuzují věrných sbory.
Já pšec to tobše vím, še von nyc neumí,
Še jenom fušer je, a še nyc rosumí.
Jak by to mochlo bejt? Hahaha! Čech a malíš!
On mazá 'šelicos, tám sa to any halíš.
Nuž, pane nádhero, že tento český malíř
Za všecken rozum Váš nedá Vám ani halíř?
Jak vidým, Vy mi jen sa plázna tady máte
Proč na cti krajanu tak drze utrháte?
To pro ten grobián?
Jak do lesa křičívá,
Hlas opět takový se z lesa ven ozívá.
Nehodno v pravdě jest, že muže tak tupíte,
An přítomen není. Tím sebe sám snížíte,
Podlý jsa zlolajec.
Kdyby zde byl pan Škreta,
Tu by pan Hubenštein táhl sirky jako sketa.
Co sketa? Co to je? To já nerosumím.
I pane chcete-li, to já Vám vyložím.
Kdo, když je daleko všeho nebezpečenství,
Natírat hubu zná, své hlásat udatenství,
Jak by chtěl zdrmolit, načkoli jen pohledne;
Když ale mužně naň se přikročí, kdo zbledne,
S Vaňkem se poradí, a ramena skrčuje:
Ten, pane rytíři, nám chloubným sketou sluje.
Comment? Ich ein Poltron? Čekejte jen, jak svíte!
'šak Vy mi sa ten šimf, Vy 'šečky saplatýte.
Až od všech dlužníků ty dluhy seberete,
To, pane rytíři, náramně zbohatnete.
Kdo na cti utrhá, své chvály zřídka slýchá
A šemný zlolajec honívá pozdě býcha.
Hahahaha! Mein Seel, muším se tomu smát;
Ten Škreta, ten malíš, frailičkám lavy zmát.
Vlastenkám jest drahý Čech rodný vlastenec.
Von Vás bezoubroval, ten starej mládenec.
Lůznější jistě jest než Vy. A odkud víte,
Zda ženatý není.
Še Vy cho tak chájíte.
A kte by ubohej tostal šenušku Škreta?
'dyt jemu na čele stojejí hezký léta.
Statný je ovšem muž. Vás též netrápí mladost.
Hihi! To bude mít pantáta velkou Waldorf,
Primátor Prašanů, až frailičku Elišku
Z kostela povedou jako paný malíšku.
S milencem lépe jest být váženou malířkou...
Než s mužem nemilým na hradě tkvít rytířkou.
Haha! pak uchlídám u Tejna Vás sedávat,
Sa kroš a sa tronýk obrázky tam prodávat.
Je aspoň malovat můj muž by musil umět.
To předce lepší, než na zpustlém hradě čumět,
Za rok nic neslyšet, než o báň větry šumět,
A cinkot puhárů, když domů k hodování
Se z psovodu vrátí stateční milostpáni.
Takou o blaženost já věru málo dbám.
Co psovod? Co to je? To taky já nesnám.
„Ja 'šechny šečí snám." — Co psovod jest, nevíte?
Zda, páni, za zvěří psy polem nevodíte?
Já vidým, še mi jen sa plázna 'šecky máte.
Tejd pudu, birzo. 'šak Waldorf Vy posnáte.
(S výhrůžkou odejde.)
Že jsme ho pozbyly jednou, buď Bohu chvála.
Já před tím ošklebou již jak na jehlách stála
Teď však se strachuji.
Čeho?
Já chybila, Že Škretě lásku svou jsem hned vyjevila;
Inu hodinka tvá také uhodila. A která dívčina se té uklonila?
Co řekne otec můj?
Výtečný muž je Škreta.
Ach když jej odmrští, tu bude po mně veta.
Otec tě miluje, Škreta vše nasadí,
By ruky tvé dosáhl.
Waldorf nás prozradí,
Než Škreta se zjeví. Považ tu otcův hněv.
Předejdi jej a svou mu lásku sama zjev.
Je vidět, Lidmilo, žes nemilovala;
Sic radu takovou by jsi mně nedala.
Než bych domluvila, i shořela bych studem.
Tak tedy dočekej, co se udá osudem.
Ach ta nejistota, věř, srdce mně uhrýže.
Tys dětsko. Snesemeť my mnohem těžší kříže.
Ač sílou drsnatou se mužové honosí,
Jeť žena silnější, a břímě větší snosí.
Jsme k tomu stvořeny od matky přírody,
Vědoucí, kteraké nám hrozí nehody.
Ty silná ovšem jseš, ty ducha máš mužného,
A smíškem v rozmaru přemůžeš trudu všeho.
Po sobě nesuď nás, sebe nerovnej jiným.
Ty úpěním stenáš ubožko holubiným.
(přirozenou povahou)
Než to nic neplatí. Nehodě v účí zřítí
Musíme, a jí vstříc myslí udatnou jíti
Čehož se strachuješ?
Nejvíce otce mého.
Konání jeho znáš a přísnou statnost jeho.
Pak-li ustanovil v své mysli mně snoubence.
Tak mého nikoli nevyslyší milence.
Pro svou statečnost jej a pro věhlasnou snahu,
Níž polodobytou švédskými pluky Prahu
S věrnými měštany ve všech nesnázech bránil
A tak nedobytou že králi ji uchránil,
Věrné
za snabženství, jež vlasti věnoval,
Jej Ferdinand náš král v zemanstvo pasoval.
Co tu vypravuješ, to všecko dobře znám,
A z pocty strejcovy příslušnou Waldorf mám;
Než, co tím vším tu chceš, věru neznamenám.
Tomu hned srozumíš. — Z toho vyvýšení
Má — jaktě slušno jest — otec potěšení.
Rád by je zachoval ve svém pokolení.
On nechce zemanem jen pro sebe se zváti,
Chce svou i rodinu vidět v zemanstvu státi
Tak sestru Jitku již provdal za Příchovského,
Za muže, králem ctí toutéž obdařeného,
An co velmocný pán tam na Benátkách sedí
I pro mne otec snad již po ženichu hledí,
A mezi zemany hledá druhého zetě,
A jistě ruku mou odepře panu Škretě.
V tom ovšem pravdu máš. Co rodní jsou našinci,
Těch mnoho výhost má; a s těmito cizinci,
Jak tu pan Waldorf náš, to byl by sňatek smutný.
Viz tedy, jak osud mám před sebou ukrutný.
I vzhůru s hlavičkou! Já dosavád nezoufám.
V zásobě něco mám, od čeho mnoho doufám.
Ach pověz, kdež jaká dobrá jeví se čáka.
Dokovád nesnese, dřív slepice nekdáká.
Jen něco napovím. Pan Plachý, učitel
Náš bývalý, statný tež Prahy hájitel,
Ten věrný vlastenec, jak vím, je Škretův ctitel.
Ten veleslavný muž a otce tvého přítel,
Jehož tak vysoko si váží král náš pán,
Ten v té nesnázi buď na pomoc povolán.
Ach byť i uvolil; zdaliž co prospěje?
Jesutná má i tvá snad bude naděje.
Teď z ticha. Otec tvůj, tuším, se blíží k nám.
Já se třesu strachem. Jak před něj stoupit mám?
Aha! tu dívčiny jsou obě pohromadě.
Jak otce ošulit, spolů sedíte v radě?
Vítejte otče nám.
Kdo prý v té peci líhal, –
Jak přísloví praví, — jak živ jiných tam stíhal.
Dělával to pan strejc?
Co vy tady kutíte?
Mluvíme, šijeme...
Pleteme, jak vidíte.
Pletete pletichy, žvatláte o milítkách.
Ach ne.
My mluvily spolů o nových svítkách.
Kdo Vám by uvěřil? Myť víme, co kutíte.
Tím otče myšlením do jista nám křivdíte.
Eliško, nech toho! Kdybys se hájila;
Mysil-by jen pan strejc, žes vinu tajila.
Darmo vyvrátiti mníš jeho podezření;
Nevinným, jak jsme my, hájit se třeba není.
Jdi ty prostořeká. Tys pravá žamputářka.
Vím, kam se předc hodím; můž ze mne být kramářka.
Jak štěbetat umíš; třebas i mastičkářka.
Nyní však dost šašek; mám oběm Vám co říci.
Ach mne pojímá strach!
Teď strejc nám rozžne svíci.
Pan Waldorf u mne byl.
Huy! tudy vede stopa? Turek Na vás si stěžoval.
I toť je hezká kopa.
Že prý si obě jen děláte z něho šašky.
Dvé dívčin veselých provádí rádo frašky.
Jej statný Jean de Verth, slovůtný vojska vůdce...
A spolů hrabivý všech skoro zemí škůdce...
Jak muže nevšední známého obratností —
A to mnoho platí — svou poctil důvěrností.
Ten rek nad Dunajem, teď letmo zas nad Rheinem
Vítězně bojoval s naším vzdy Hubenšteinem.
Tak on pro císaře, pro cirkev bojoval.
A všady nemalou kořist si sdrancoval.
Takého nesluší vám muže mít v ousměšky.
On dřív urazil nás, a v nás veškeré Češky.
Hanil nám naši vlast, a tupil češtinu.
Nemá-li popudit českou to dívčinu?
(posuňky Valldorfovými)
„Co mi po čestynu? Ta šeč a českej malíš,
To sa nyc nestojí; tám sa to any halíš."
On malby jest znatel, má sbírku vybraných
V svém domě obrazů...
Kořistí sebraných.
A malbu Škretovu jest v stavu ceniti,
Ji neznav?
Krajana neměl tak tupiti.
On řečí hanlivou urazil Škretu těžce.
A Čecha hájiti příslušno bylo Češce.
Vy jste tak horlivě malíře zastávaly,
Jak by jste obě dvě si jej zamilovaly.
Ach!
Dcero, co vidím? — Jak rdějí tvé se líce!
Ty očí sklopuješ, ty hoříš jako svíce.
Ach otče!
Nuž co pak by bylo také více?
Eliška děvče jest spanilé, ušlechtilé;
Pan Škreta srdce má pro všecku krásu čilé, —
Jak, malíř mít musí — a dívku lepotvárnou,
S anjelským pohledem, s tou duší něžně švárnou,
Elišku mou milou, vlastenku pravou, zdárnou,
Vší krásou oděnou, an pannu maloval;
Není
se co divit, že ji zamiloval.
Eliško, pravda-li, co Lidmila povídá?
Ach otče můj....
I nu toť i slepý uhlídá.
Holá že pravda jest, co panu strejci káži.
Ty žamputářko mlč!
(k Elišce přívětivě).
Tebe dcero se táži.
Jak víte, tady mne pan Škreta maloval...
A malby nehledě si s váma laškoval.
Já tady s Lidmilou, pan Škreta tamto seděl...
A na ni pohledem tak něžné žhoucím hleděl....
Počkej, já naučím tě po malířsku hledět.
Že Milka viděly jsme jemu v očích sedět.
I to z nás každá vidí.
O tom jen promluvit cudná se panna stydí.
Nono, to známo jest, že my jsme tomu rády,
Když tvorstva králové do jarma něžné vlády
Se nám podávají. — Že to i viděla
(o bedra Elišku jednou rukou obejmouc)
Ta citlivůstka má? Onať se styděla,
An právě jako teď se rděly její líce.
A, strejče, hořela vám jako žžavá svíce.
Eliško, pravda-li?
Co děláš Lidmilo?
Já se třesu strachem.
Že tě to těšilo,
An Škretu vidělas tvou vnadou zníceného,
A tobě tak vřelou milostí oddaného?
Kdo ví, ku kolika Vlaškám taktéž se stavil,
Jen by při malbě snad dlouhou si chvíli bavil.
Do jista otče on...
To strejče chyba lávky.
On nás ujišťoval...
Liché to jsou rozprávky.
Že jej nelákaly krásenky v cizině...
Věrná že vábila jej touha k otčině...
Za věrnost v cizině nám Češkám zachovanou
Ždá být na odměnu českou oblažen pannou.
Tě si za odměnu zvolil primátorovnu.
Jeť málem spokojen. Proč nechce hned cárevnu ?
Vy byste strejče sám byl nebyl odolal,
Kdybyste byl viděl, jak něžně plápolal.
To tys dotápěla, až z jiskry pošel plamen.
Již plane. Co dělat? Teď řekněte Vy Amen
K jejich zasnoubení.
Teď já řku „chyba lávky."
Saďte, že budeme předc brzo mít odávky!
Jen s jakým ženichem.
(k Elišce přívětivě)
Co tys odpověděla?
Já byla zmatena... já věru nevěděla...
Co máš odpovědít? A on tvé mlčení,
Jak mu to vhod bylo, vzal za posvolení
Já odpověděla... by mluvil o tom s Vámi
Zvíť naše mínění, až bude mluvit s námi
(zůstana před Eliškou stát)
Ty víš: Král odměnil mé zásluhy zemanstvem.
Již zetě jednoho počítám mezi panstvem,
I pro tebe také v zemanstvu najdu zetě.
To můžeš vzkázati malíři panu Škretě.
Ach otče můj, pro Bůh! nečiňte mne nesťastnou!
Mé pocty tebe též chci viděti oučastnou.
Vy k sňátku s nemilým nutit chcete mne strastnou?
Za to ti vystrojí tatínek svatbu mastnou.
Nastojte! Tedy mám touhou jesutnou nýti?
A s mužem nemilým jak mohu šťastna býti?
Pah! všecko Se podá. Když vy se jenom vdáte,
Tu lásku k manželu potom najednou máte.
Ach otče vizte mne Vašich zde u nohou,
Nechtějte zkaziti svou dceru nebohou!
Vším právem strejče Vy se Turkem nazýváte,
An se svým dítětem turecky nakládáte.
S tebou já nemluvím, nezbedná žamputářko.
(Elišku laskavě zdvihna)
Vstaň, a se upokoj, má milá, něžná snářko!
Zapuď ty trampoty, bude vše dobře zas,
Bolný ve krátce blud mocný zahojí čas.
Na čas odkazuje, kdo nechce hojit rány.
Ay Škretu pošli dom, vyvol si mezi pány
Statného ženicha! Necht Škreta hořem znyje,
Nechť k tobě ubohá hnusná i vnoří zmije;
Vše jedno, když jenom rytířkou se nazýváš.
Necht i utrápenou tvář slzami políváš,
Na svého blaha rum ustálým srdcem hledíš,
Nechť i osiřalá na pustém hradě sedíš.
Co nezbeda tlachá, nepřipusť k srdci sobě.
O kýž bych ubohá ležela v tmavém hrobě!
Nač pak si stěžuješ? Dám já ti lepší radu:
Vyvol si ženicha, Waldorf ku příkladu.
I ty mne sužujes?
Proč ne? On ji chce mít,
Můžeš, jak on říká — můžeš s ním tobše šít.
Budeš s ním blaze žít.
On rytíř jest a pán.
Žel jen, že vše u nás mu zdá se býti kmán,
Vše podlé. Snad ty též.
Proč jeho jen nabíráš?
Hadí jazejček svůj proč jen o něj otíráš?
Ten cizí neruda, jenž potem Čechů tyje,
A Čechy předc tupí, hnusí se mi co zmije.
Mnou hrůza potřásá.
Slyš tedy výrok můj;
Ten, byste věděly— ten neoblomný stůj.
Když Waldorf Škretu sám za mistra výtečného
Uzná, svou pochvalou poctí obraz od něho...
Až peklo vyhoří, čert bude pochován...
Pak tvůj za manžela ti bude Škreta dán.
Buď zeman, či nebuď?
Zemanstvo, nebo chvála
Sokova ji mu dá. V tom stojím jako skála.
Tak smlouva ta platí?
Eliška.
Výmínku kladete,
Již nelze splniti.
O blaho dítěte
Pan strejc tak pečuje. —To když se nestane;
Jak tu zní výrok Váš?
Waldorf ji dostane.
Výborně!
Běda mně?
Teď tedy počne bitva.
Však strejče pomněte: Křemen rozřízla břitva,
Na ptákověštci když hrdý to Tarkvin žádal.
Však dáte lhůtu nám, an tolik jste ukládal ?
Za lhůtu — měsíc dám.
(Odejde.)
Ach já neštastná roba!
Nezoufej, rozmilá, zasvítá lepší doba.
Milek nám soudruží, a s ním duch vlastenectví,
Ti oba oslaví Škretovo umělectví.
(Opona rychle spadne.)
Komnata jak v předešlém dějstvu.
Lidmila u stolu sedí, Plachý blíže ní, oba jakoby delší rozmlouvání dokonávali.
Teď, mistře Plachý, jak věc naše stojí, znáte,
A jiste outrpuost s naší Eliškou máte.
I věru, toho bych se předc byl nenadál,
Že můj rozvážlivý by přítel na tom stál,
Co jste mi pravila. Nevím, co k tomu díti.
Divná to vrtocha.
On zetě jen chce míti
Ze stavu zemanu.
Stav a urozenost
Nikdý nepůsobí v manželstvu blaženost.
Duševné povahy a mravy více váží.
Na stav se tchanové a na peníze táži.
Zeť-li se člověku předc rovná, nedbají,
Co srdce naše dí k němu, se neptají.
V tom, panno Lidmilo, Vy trochu přepínáte.
Holá to pravda jest; i Vy to sám uznáte.
Považte: Hubenštein, ten blb, ten darmosnědek,
Ten hnusný kazičech, ten má u strejce předek
Slovutným před Škretou.
Nepochopuji věru,
Jak Hubenšteinovi by svou mohl dáti dceru.
Jeť Škreta muž, a muž v ouplném slova smyslu,
Kralomyslný lev naproti tomu — syslu.
Sysel ze Syslovic. To strejc nade vše cení;
Ty jemu vrtochy vyvrátit možná není.
O to se pokusím. A když nic nevyřídím;
Pak jiných k oučelu prostředků nám vyslídím.
Když Vy slovíčko "ze" před jmeno Škretovo
Zněkad vymůžete, je všecko hotovo.
Kdo ví, co se udá?
Nečasto — Bohu žel! —
Ted svět odměňuje tak uměleckých děl.
Kdo v radě řečnit zná neb v boji mečem rubit,
Neb množit důchody, ten smí tou ctí se chlubit.
Co umělec platí? on v duchu vytržen,
Oddán jen Uměnám jest v světě povržen.
Má předce kouteček ve valné zpoustě světa,
Kde povržen není blahoslavený Škreta.
Mocen v Eliščině ve srdci kraluje,
I srdce Vaše mu přátelství věnuje.
Vždyť krásenkami nás Vy páni zovete,
Proto v srdci čilém něžného děvčete
I krásy pěstitel svým právem panuje.
Zde počkám, až pan strejc se vrátí ze sluje.
Když mezi čtyřma s ním očima promluvím;
Snad předc ty vrtochy mu z mysli vymluvím.
Ach Vase výmluvnost, ač chvalně vůbec známa,
Zde málo prospěje. Tím hůř pak bude s náma.
Jiří se jmenuji, — jen mějte důvěru! —
Jak draka on, tak já tu zmohu příšeru,
Jež milých žaček mých
a mého prítele
Blaho chce sprzniti. Buďtež vy veselé!
Když tak Eliščin bol a Škretův uléčím,
Tím se nejenom Vám, i vlasti zavděčím.
Pan Turek přijde snad; Vy tedy se odstraňte!
Jak Prahu předloní, tak mistře nás teď chraňte.
Hle, hle! Pražského já žákovstva statný vůdce,
Já Jiří Plachý mám teď býti s mužem v půtce,
Jemuž jsem po boku stával v nebezpečenství,
S nímžto jsem sděloval mužná pro vlast snaženství:
A proč? — Pro dívčinu pro zamilovanou.
Jací osudové komu se namanou,
Kdo můž předzvídati? — Já hlava bradatých
Zde libomudrců, jež láskou
pojatých,
Si málo všímají tu vášeň za dětinskou
Za hřičku jen kladou, směšnohru zde Ploutinskou,
Jak jsem vykládával sborům pozorných žáků,
Teď sám provozuíi,
(se ohlídaje)
jen že nemám diváků.
Hahahaha! Musím plným se hrdlem smáti,
Ve věci takové an se zde vidím státi.
Ay mistr Plachý zde? Vítejte naší snahy
Statečný soudruhu při zastávání Prahy!
(ruku mu podada)
Srdečné vítám Vás
Srdečně děkuji.
Že jen tak zřídka Vás vidět je, lituji.
Vždyť víte, všecken čas vědám že věnuji.
Vážná to jistě věc, ježto z Vašeho sídla,
Od Vaších průzpytů Vás mistře k nám vybídla.
Sokol též někdy rád svá z klece vymkne křídlou
Jsem tomu povděčen. — Nuž co nám nesete?
Jsem zde co přímluvčí něžného děvčete.
Aj pravdy vznešené velectný skoumatel
Přichází dívčiny choulostné jednatel?
Vždy štěstí člověka je vážno člověku.
Aspoň tu vlastnost já se sebe nesvleku.
Předneste žádost svou! Není-li, co žádáte,
Věc zcela nemožná, povolna mne shledáte.
Možná je, ba Vy k ní uznáte se povinna,
Pak-li spokojenost Vám co platí dceřina.
Aha, teď rozumím. Snad na mne žalovaly
Mé dívčiny, a Vás na pomoc povolaly?
Mají tu důvěru, že učitel někdejší,
Váš přítel a ctitel, Váš hněv zas ukonejší.
Ouřad to na sebe nevděčný béřete.
Vy předce žádost mou mi neodepřete.
(vážně)
Vy práva štít statný matnému předsudu
Snad k vůli dceři své se ztrápit ve trudu
Nedáte? Vrtocha by ta Vám drahá byla.
Proč sobě ženicha jiného nezvolila?
Starý ten mládenec se právě jí zalíbil.
Mladší-li Waldorf jest, jemuž jste Vy ji slíbil?
I stářím i stavem jí Škreta jest nerovný.
Slepý to bůžek jest, jenž cit budí milovný;
Slepá i Themis jest ta Vaše bohyně.
Za zlé-li můžete něžné mít dívčině,
Vaším že nehledí okem na mileného,
A v tom že volení citu poslouchá svého?
Bolestně ze sna pak procitne mámivého.
Jest Škreta, věřte mi, muž srdce spanilého
Jemužto blaženost milého dítěte
Vy svého svěřiti bezpečně můžete.
Jímž král mne poctil, stav, když nelze na syna,
Aspoň na manžela zdědit chci dceřina.
Hodnost ni na rodu, ni na názvisku matném,
Zakládať se v činech a duchu pravostatném
To pravda. Jen že tím se Škreta nevykázal.
On — co neprominu — on s Vaňkem se potázal,
Když vrah od severu zde Čechy drancoval:
On — nepotatilec — ve Vlaších zevloval,
A maje brániti své vlasti zde udatně,
V cizině surovou se malbou kochal matně.
Neméně umělec dodává ozdoby
Své vlasti, než kdo ji chrání od poroby
rekovnou pravicí. A chvály často rovné
Dosáhne Uměna, jak zásluhy bojovné.
Nuže, na Škretovi to když dokážete,
Zasnoubiti nedlím mu svého děvčete.
Nuž tedy slovo s to!
Že v slovu stojím, víte.
A tím ode druhé výminky upouštíte?
Pane ode které?
Že Waldorf sám uznati
Za mistra Škretu má, by svou mu dceru dáti
Vy jste se uvolil. Tak prý jste stanovil.
To své prostořeké jsem strýnce proslovil,
Když na Waldorf mi nepřestala zloláti.
Jak mohl jste nad sokem soud pane soku dáti?
Tím chtěl jsem sprostiti se nemilého zetě.
Cizinci k vůli tím jste křivdil Čechu Škretě.
Ochotník malby můž pronest o malbě soud.
Waldorf za to znám.
Waldorf není než bloud.
I ač se znatelem a ochotníkem staví;
Není než nedouk i v této věci žvavý.
V té věci, mistře, snad Vy nejste sám nestranný;
An vůbec učení nenávidí lid branný.
Vždyť sám jsem zbraň nosil.
Štvavým mne Lidmila
Jazejčkem k výroku tomu dodráždila.
Tak nestojíte v tom?
Má míti děvčete
Výmínkou pod dvojí. Buď mne dokážete,
Že Škretu věncuje jak reka sláva stejně;
Neb Škreta pochvaly dobuď na Hubenšteině.
Nebyl bych se nadál sudí že Pražanů
By soud mohl ostavit nad orlem hávranu.
Já jdu, však vězte: jejž jste měl soubojovníka,
V té věci budete vždy mít za protivníka.
Kdo za to může? Osud nad smrtedlníky vládne;
Však doufám, přátelství že naše zas omládne.
Hle hle! jak vysoko pan Škreta sobě sahá!
Ba věru taková by malba byla drahá;
Kdyby, kdo malovat mu svou chce dceru dáti,
Než ji domaluje, měl jemu ji provdati.
Aj z toho nebude nic, vzáctny pane Škreto!
Ne každé vypučí, co bylo zrnko seto.
Vystavte volně svá, kde chcete, tenata;
Najdou pro Vás jiná, tuším, se děvčata.
K oltaři jen zeman Elišku mou má vesti,
Nebo kdo nad jiné
se chvalně smí vynesti.
Jak strejče můžete jen na svém slovu státi?
Proto za Waldorf mohl byste dceru vdáti?
Aha! poslouchalas za dveřma ty všetečná!
Eliška bude mi za poslouchání vděčna.
Proč na Waldorf štveš? Či chceš ho sama sobě?
Brrr! v jeho náručí? To líp je ležet v hrobě.
Počkej, však ty budeš jiném o textu kázat;
Jen až do otepě budeš mít písek vázat.
Líp starou pannou být, než za toho se vdát
Počínáš záhy již na starou babku hrát.
Na starou babku já?
Vlastních milítek v mládí
Si ženštiny hledí; když stárne, cizí svádí.
Hle hle! Jaký to šprým. — Proto jsem babkou Vám,
Že více než Vy sám o Vaši dceru dbám.
Proč páni v takové držíte nás porobě?
Je slušno, abychom my pomáhaly sobě,
By dcera otcově se vůli zpouzela,
Má strýnka k odporu by ji popouzela,
Arcit to slušno jest.
Inu kdo za to může?
By jím se bránila, dostala trní růže.
Já ti je otupím, a vaši zpouru skrotím.
Já moci veškeré na Hubenšteina srotím.
Oč, že v té půtce já rytíře s oře skotím?
Ať jenom neskotíš v té půtce sama sebe.
Vy jste tak studený, že mne u Vás až zebe.
(jde ke dveřím postranním, a volá do vnitřku)
Eliško, pojď ty sem! Snad vyslyší strejc tebe
Spíš nežli strýnku svou.
Pro Bůh jak ty vyhlížíš!
Ach otče ubohou svou neosiřte děvu!
A neostavte ji za oběť svému hněvu!
Co pak jsi seznala mne otcem tak ukrutným?
Nad mým se osudem ustrňte tako smutným!
Vždyť láska k tobě jen velí mně takto konat.
Vidíš, vždyť láska jen hořem nutí tě stonat
Co pak hořekuješ? Otcovská láska tebe
Před časem sprovodí do blahotného nebe.
Tvé blaho, dcero má, mým jen je zřetelem.
Proč buď Valldorfovou, buď máš být anjelem.
Na tom, neb na onom světě, na každý pád,
By tě vyvýšenou tatínek viděl rád.
Jak můžeš, Lidmilo, v mém hoři šašky tropit?
Led aby roztanul, chci trochu strejci topit.
Hubařko nezbedná, jak věru mně dotápíš,
(laskavě opět a pečlivě Elišku pojma)
A spolu nebohou Elišku jen mi trápíš.
Trápí ji ovšem víc nevlídnost otcova. –
Já šaška zastávám u dvoru králova.
By se zasnoubila za muže nemilého
Proň muže opustíc nade vše mileného,
Král, –
neboli Sultán – na dceru svou naléhá.
Ten nerozum šašek
svým vtipein ostrým šlehá.
Rozsuďte, pane, sám: Šašek-li nebo král
(Elišku za ruku pojmouc)
Žehadlo bolnější dceři do srdce vklál?
S ženským kdo jazykem se zápasit pokusí,
Ať jest Demosthenes, předc sirky táhnout musí.
Tak mým se jazykem přemožena vyznejte,
A Škretu za chotě naší Elišce dejte!
Ach otče v srdci mém bolest planoucí zhojte
A s mužem mileným, se Škretou, dceru spojte!
Tys růže právě jen vykvětlá z poupěte,
On dub již chřadnoucí.
Nechejte děvčete
Milého ku prsoum se muže něžně linout,
Jak břečtan o něho své lokty tulně vinout!
Sloužíť on uměnám, a ty na svého sluhu
Lesknouti nechají věčného mládí duhu.
Jen že kdo Uměnám na službu se oddává,
O svou smrtelnou choť prý velmi málo dbává.
To jistě jen o nich všedníků závist bájí,
Jež, — jak by cos byla — svou malichernost hájí,
A na statu, kteréž do sebe nemají,
Jak na ničemnou věc surovci zlolají.
Duch Škretuv vznešený, jenž vzhůra se vymyká,
Titěr si nevšímav, ten právě mne proniká,
Ten duch zajímá můj, ten mě ke Škretě víže,
Mocný ve srdci mém že vládne jako kníže.
Ve srdci tvém panuj co velemocný kníže;
Od domu zabaví jej závory a mříže.
Mřiží a závorou opatřte svého sídla;
Přes mříž a závory svá vznesou Milka křídla.
Těch já mu pořezám.
Kde najdete hned nůžek?
Než se ohlídnete, rychlý ten tam je bůžek.
Milek jen moci má u těch, kdo v něho věří
Moudrost mu vyškube z peroutka jeho peří,
A šíp mu otupí.
Než koukni, kdo se blíží.
Pan Waldorf po schodech se jako hlemejžď plíží.
Pryč odtud! jeho vzhled mé srdce bolem tíží.
Mně nohy k podlaze té jeho příští klíží;
Já tady zůstanu třebas jenom na zvědy
Pan strejc snad dovolí, bych přišla lišce v sledy.
Ty si dělej co chceš; po tobě já se neptám.
Já jen o klevetách slovíčko mu pošeptám,
Jelám svůj komplement Vám uroseny pán,
Frailičko taky Vám.
Budtež mí přivítán.
Ja Vám neděkuji za Vaše pozdravení.
A proč?
Inu, já vím, že tak upřímé není.
Upšímé, a proč ne? Vy jste frailička hezká.
Možná-li? Snad se pán mejlí. Jsem dívka česká.
Jak Vám se líbit mám? „V Čechách je 'šečko kmán.“
Ah Vy jste šelmička.
Neřekl to prvé pán?
Nech toho, Lidmilo!
I to byl jenom špás.
Ay! šprýmy takové oblíbiž sobě ďas.
Eliško, kte bak je, mia sposa, má nevesta?
Nevěsta? Z toho chléb Vám nevykyne těsta.
To sas nerosumím. Vy pošád šprychle máte,
še já nyc rosumím.
An všecky řeči znáte;
Prož ne i češtinu? Vždyť český chléb jídáte.
S tou češtynou pošad mi sekýrujete.
Proč Vy tu češtinu pořád zlehčujete?
Náklonnosti Češky tím nedobudete.
Zpíváte taky tak? — Šíkáme „česky plesky"
Vašinci tak praví, my díme „česky hezky."
Tejd česky neumit pšide v Čechách to mody.
Než tomu bude tak, uteče trošku vody.
Čech mateřčinu svou tak jadrnou a stručnou,
Řeč nad tolikerou tak jemnou, lepou, zvučnou
Vším právem miluje. Jí umu bystré zpyty
Důrazně prosloví, statné i něžné city.
Proto jak máti jest mateřská řeč nám drahá,
A kdo ji hanobí, ten nám do srdce sahá.
Co je mi do tocho? Já českým už copákem
Bejt pšeci nebudu; a něci bejt víc šákem
Českýho kantora. Sůstanu cisosemec.
Tak nechte Češky být. Němkyňku sobě Němec,
Čech Češku chotí vol; tak bude vše v pořádku.
Co tobě do toho? Hleď jehly si a přádku,
Jazejček v uzdě drž!
Frailička Lidmila,
'dyž tu ten malís pyl, tak furt mi soušila.
Sur mon honneur! ten 'lap frailičkám 'lavy smátl.
A já jsem pšišel Vás se, pan Primátor, ptát,
Elišku 'cete-li tomu malíši dát.
Co Vám je do toho? Tak já se teď smím ptát.
Zde jest vše kmán. Jak má pan strejc Vaším být tchánem?
Nepleť se do toho! V svém domě já jsem panem,
(k Waldorf)
Vy, pane rytíři, jste žádal o Elišku.
Freilich; z Elišky ja 'ci udelat rytýšku.
'dyž ale ona snad 'ce radš jít za malíšku,
A 'dyby malíš měl můj Nebenbuhler bejt;
To byl by šimf, kterej bych any nemoh smejt.
Taký soumilenec Vám není hanobou,
An Pražan rodný jest, umělců ozdobou.
Ten hrdopýšek, hle! jak tady se nadírá,
A svou urozenost jak drze nám vytírá!
Muší povášit pán, še, 'dybych pro malíše
Já tady dostal koš, by šimf byl pro rytýře.
Tak, pan Primátor, jak stojíme, Vás se ptám.
Já jsem se vyjevil, že Vám Elišku dám;
Její vsak lásku si dobýt musíte sám.
To tobše. Ale 'dyž 'ce vona mít malíše ?
Než hrad s nemileným, s milým jest blažší chýše.
Prohlásil jsem se již, kdo za manželku míti
Elišku mou chce dceř, zeman že musí býti.
To dobše, to ten 'lap si bude utšít chubu.
Vám též pečenky té nedostane se k zubu. Já za to Vám stojím.
Pšec bude má frailinka.
Slíbil jste, když druhá se vyplní výmínka
Elišku Škretě dát, Jak tedy?
To jsem pravil
Jenom, bych zetě se mi nevhodného zbavil,
Věda, že splniti výmínku jest nemožná.
Tak pane strejče jste Vy liška tak bezbožná?
To ale neplatí; Vás víže slovo dané.
Co jsem ustanovil, hleď tedy, at se stane.
Když tedy se splní, pak dáte dceru Škretě?
Buď tak: když se splní, tu přijmu jej za zetě.
Nuž strejče slovo na to
I ano, slovo s to.
Ted Milku nám pomoz!
Nesmím ja vedet, co
To sa Bedingung je?
Výminku vědět máte.
Já jsem ustanovil...
I strejče co děláte?
Což chcete docela Vy cestu zamezit,
By pravda nikterak nemohla svítězit?
Ty svého sobě hleď!
Nemožnou uznáváte
Výmínku, a ji tím nemožnější děláte.
Vím dobře proč.
Tak co?
Slavného když uznáte
Za mistra Škretu sám, když jemu chválu vzdáte...
Co tedy bude bejt?
Má Škreta mít mou dceru.
Pan Turek určil tak, a po turecku věru.
Mlč ty prostořeká!
A to 'dyž netokaše,
Co potom bude bejt?
Eliška bude Vaše.
Za obět dostane holubici krahujec;
Tak to ustanovil věhlasný můj pan ujec.
Já tocho fušera mám 'hválit? Na mou tuši,
Na to ten grobián si dlouho počkat muší.
Svou soku vzdáti čest zdráhat se budete;
Ve věci ale své jak soudit můžete?
Já na keméldy jsem se koukat šel od Škrety,
'dyž tak je 'hvalily frailičky. Je to smety,
Co za nyc nestojí. Co jsem od necho videl,
To 'dybych maloval, mein Seel' sám bych se styděl.
Ty hrozny liška též trpkými tupila.
Já vím, še nevesí mi panna Lidmila.
A když je tomu tak, sám tím je vinen pán.
Še já mám Recht, to Vám tokáše Talián.
Vy pravdu mít?
Pšijel sem s pánem z Janovic
Nu ten tokáše Vám, še Škreta umí nyc.
Cizinec o Čechu vždy soud pronáší stranný.
Kdo tedy soudit má?
I stejší Škretu haný
Malíši, já to vím.
Snad liška jako Vy
Haní, co neumí.
Chceš tedy soudit ty?
Snad, co mnohý znatel, bychom též rozuměly.
Ty tomu rozmíš co koza petruželi.
Já pána z Janovic 'čera byl navšibít,
Proto še k tomu chtěl jsem Taliánu jít.
Ten má Vám másterštuk od mistra Espadrona –
Je to, jak Lukáš íust ji maluje, Madonna —
Ten 'dyby jste .videl!
To Škreta maluje
Pro Tejnský Chrám.
I to se tobše streffuje,
Allons donc! K tomu já tejd Taliánu pudu,
A chnedle ten keméld od necho koupit budu.
A 'dyž Vy ten keméld se Škretovým srovnáte,
Tu kvis, se fušer jen je Škreta, u'lídáte.
Nuž, pane, slovo s to. Když to se Vám udá
Dokázat, tak se Vám Eliška volně vdá.
Za to Eliščiným Vám směle jmenem ručím.
Ty českej grobián! Počkej, já tebe učím!
Když však zahanbena uznati se musíte;
Již slovo Vám dané Škretovi postoupíte?
Von še mi sachanbí? Hoy to se nykda stane.
Kdo může věděti?
Nic se nebojte, pane.
A Dio!
(Odchází)
Jámu an jinému kopete,
Ať v ní naposledy se sám neoctnete.
Proč svůj jedovatý brousíš na něm jazejček?
A já nerozumím, co má na něm pan strejček
On muž je važený, a všudy mnoho platí.
Proč ale, to nevím. Že češtinu tak hatí?
Kladeš mu za vinu, že česky neumí?
Mohl již se naučit, v Čechách dost dlouho dlí:
On však, co česko jest, nepřestal haniti.
Předc ale nelenil vlast naši brániti,
Když sobě vrah cizí ji chtěl podmaniti. –
Tehdáž vychválený tvůj vlastenec pan Škreta
S Vaňkem se poradil, odrodilý co sketa.
Nesuďte, omluvu až jeho uslyšíte.
Já jsem přesvědčena, že pak ho rozviníte.
Pan starší cechu jest v předsíni malířského,
A žádá, vyslyšet by račte stížnost jeho.
Toho dojista sem posílá Hubenštein.
Když naň co láti máš, to voda na tvůj mlejn.
(k služebníku, an na to odejde)
Ať vstoupí.
Úctu mou Vašnosti přijměte!
Vítejte, mistře k nám! Nuž co nám nesete?
Ráčíte věděti, že v družstvo spojeni
Malíři v Praze jsme, že jenom skušení
Od cechu mistrové smějí zde malovati.
I vím to.
Já musím na Škretu žalovati,
An bez povolení našeho maluje,
A tak bezprávím nás v živnosti zkracuje.
Nedal pan Hubenštein Vám toto mistře heslo?
Jak, panno?
Řídit má týmž právem co řemeslo
Se Škreta umělec?
Nám břídilem jen sluje.
Co více nás hněte, že tak se pyšně duje.
A stráviv několik těch ročků ve Vlaších
Ve svých se obrazech nelíší od naších,
Tuším, tak velice. On hrdě si počíná,
Jak bychom byli hmyz, nad námi se vypíná.
Uštknouti chtěje lva jak hmyz se v prachu plazí.
Co já v tom mám ?
Inu, on pane živnost kazí
Usedlým měšťanům; tak račte mu zakázat
Zde malbu.
To musím s Waldorf se dřív potázat.
Neb ať se dostaví do družstva malířského,
A práva, jak sluší, požádá mistrovského.
Tedy ostrovida budete krti soudit?
Věhlasní soudcové nebudou jistě bloudit.
Pan Škreta venku jest, k Vašnosti žádá přístup.
Aha! Rád uvidím, jaký to bude výstup.
Směl bych se odstranit?
Měl by jste stížnost vést
Mu v účí.
Nerád bych...
Pán ukazuje pěst,
Však v kapse schovanou.
Neračte vjevo dáti
Prosím, proč jsem přišel.
Aj, muž má zjevně stát
Odpůrci naproti.
Nemá pán té statnosti.
Račtež poručena mne sobě mít Vasnosti!
S Bohem.
(k Lidmile)
Odejdi teď.
Já jdu. Však vězte, pane,
Eliška zahyne, když Škretu nedostane;
Vy pak její jste vrah; to strejče Vám povídám;
Poslouchat budu předc.
Co slušno, sám uhlídám
(k služebníku, an na to odejde)
Ať vstoupí. — Nuže, teď je třeba pevně státi
On bude outokem na mne usílně hnáti.
Přijmětež úctu mou.
Co mně to nesete?
Kázal jste, pane, svou
Mně dceru malovat.
A obraz děvčete
Již vyhotovený mne tady nesete?
Musím to uznati, Vy malujete hbitě.
Cokoli s ochotou. koná se ostražitě.
Já vnadou předmětu byl všecek opojen;
Tak, doufám, budete s mou malbou spokojen
Vy páni ženinám tak rádi pochlebíte,
A větší lepotou, než mají, je líčíte.
Nuž, pane. vizte sám! Zde obraz jest.
Ba věru!
Jak živé, zpatřuji zde v obraze svou dceru
Ne tváře podoba jen se přede mne staví,
I její duch, i cit v tom obraze mne baví,
To malba mistrovská.
A předce sotva stín
Té krásy, nížto ji byl odil Hospodin.
Na tváře ruměnec, oka do blankytu
Když mně bylo hledět; blahého pocitu,
Jaký nebešťany od věku vekův blažil,
Jejím ve pohledu požřízen jsa jsem zažil.
Hoho! Pan Škreta, jejž jsem jenom znal malířem,
Ctí Múzy všeliké, an jest spolů básnířem.
Křivdíte mi, pane, an mé to nadšení
Za matné básnířů držíte šílení,
(vroucně)
Mně v srdci nejhlubším Eliščin okraz stojí;
Jejími vnadami se duše stále kojí;
Ve snách ji před sebou radostně státi vidím,
Procitna jen po ní toužebnou snahou slídím.
Mně teskno jest u Vás; jsteť u vytržení.
Ach, neoslyšte Vy mé vroucí toužení!
Nejsem sic bohatý; nabyl jsem ale statku,
A ještě nabývám, že není nedostatku,
Tuším, se mně co bát.
Vše dobře, než kam tím
čelíte, to nevím.
Hned, pane, dopovím.
Vší potřebou mohu svou choti zásobit,
Mnohou i rozkoší život jí ozdobit,
A šťastnou učinit jsem v stavu svou manželku.
Aha! Teď rozumím. Pán obmejšlí veselku,
Přišel povolení vyžádat na ohlášky.
Nižádné nebude snad věc ta mít překážky.
Žádám o Vaší dceř.
Elišku miluji,
Jí vše, co mám, co jsem, sám sebe věnuji.
Svou dceru spanilou mi za manželku dejte!
S tou, pane, pomalu, tak z hurta nespěchejte!
Vyslyšte prosbu mou, a však i ždání její.
Pah! dívky nevědí ani, co samy chtějí.
Když jsem ji maloval, v oné přešťastné době,
Tu duše spojily v jednom se citu obě.
Má duše vnadami jejími zplanula,
A ona citem tím něžným nezhrdnula.
Já od ní odloučen trudem musil bych nýti,
Beze mne snad němuž ni ona blaha býti.
Ona šlechtična jest; šlechtici jen ji dám.
Valldorfovi?
Proč ne?
Já, pane, za to mám,
Že ducha vzdělanost, neporušenost mravů
Víc člověka šlechtí, než rod a skvostnost stavu.
Já sobě vyhledám zetě mezi zemanstvem.
Velebný kmet, celým jenž vládne nad křesťanstvem,
Jakby mu sourodný byl, choval Rafaela;
Snad nezavrhnete i Vy mne tedy zcela.
Váží si takových darů snad Vlachové;
Nám Čechům jen platí statní vlastencové.
Kdo mezi statečné a vlasti věrné muže
Počísti jmeno mé, kdo medle váhat může?
Váhámtě pane já, bych vyznal Vám upřímě.
Vy jste ve vzdáleném se potuloval Římě;
An vrah od severu naši zde hubil vlast,
An ve zbraň volala své syny země strast.
Vy, maje brániti své otčiny udatně,
Vy jste se v cizině obíral malbou matně.
Kdo povinnostem svým ku vlasti nedostojí,
S tím dcera mou voli se nikoli nespojí.
Pro tu Výčítku Vás tím více, pane, ctím;
Dovolte však, ať svou obranu předložím.
Ochotno vyslyším.
Jsou nám od přírody
Hned pří narození všeliké zárody
Do duše vštěpený. Ty nám spějí v utrobě,
Až náhle probudí k činnosti se v své době.
Ten v tvorstvu lad okem, onen ho stíhá sluchem,
Ten činlivou statou, ten paže skumným duchem
Vše pravda; však nevím, jak tím se obráníte.
Jen malé strpení, a hned sám rozsoudíte.
Jakou zde ozdobou se chrámy Páně skvěli,
Skvostnýmí nadané od otcův hojně děly,
V outličkém věku jsem co pachole vidíval,
Z důmyslné krásy té i valnou rozkoš míval.
Nejvíce obrazy mé oko vábili,
Co dětsku srdce mně téměř okouzlili.
Zdobou kolikerou se z věku svého blaha
Za Karla třpytila a za Rudolfa Praha!
Bolest považte mou, an vší té krásy viděl
Jsem vlast oloupenou. Ba věru já se styděl,
Že má pětihorá, má věžestrmá Praha,
Tak vydrancovaná že nyni stojí naha
Své otné okrasy, níž se honosila.
Ach, mnohé ubohá vlast hoře zkusila!
Dřív bludem synové mateř plenili vlastní,
Teď vrahové cizí ji drancovali drastní,
Dřív Páně svatyně hubil zuřící žhář,
Teď z rumu povstalé šílený loupil snář.
Mne touha pudila, bych ztrátu opravil,
A ozdobou novou bych vlast zas oslavil.
Skultet co přepjatý ve chrámu Páně sňal,
Se svými Sasiky co Arnim odtud vzal...
Poslez co Königsmark kořistě nám pobral ...
Tu ztrátu všelikou svou pílí nahradit,
Tak těchto lupičů památku vyhladit,
O to jsem vší mocí zavřel se nasadit.
To chvály důstojné ovšem je počínání.
To mého jediný byl oučel putování,
To do Vlach mne hnalo. — Mé srdce hořelo
Videt, co Rafael, co Mikél Anželo,
Na zem z nebešťanů posláni ze sboru,
I barvě kouzlivý život i marmoru
Dadouce, stvořili, a ducha nebeského
V těch stvůrách slediti, bych nadšen mocí jeho
Podobná v stavu byl svou rukou tvořit děla,
Nimiž by vlast drahá se honositi směla.
Darmo jste tam nešel, dosáhl jste svého cíle.
Tak vlasti prospěti má jediná jest píle.
Odpusťte můj mně blud, nímž křivdu Vám jsem činil.
Já nevlastenské Vás ze lhostejnosti vinil,
An Vy jste horlivou ku vlasti láskám plál,
A jako věrný Čech v své povinnosti stál.
Ochotné křivdu svou nyni však odvoláván,
A s uctou ruky své srdečnou Vám podávám.
Odmrštěn nebudu, smím tedy doufat, pane?
Srdečně lítuji; mne víže slovo dané.
Tak předce Hubenštein Elišku míti má?
Leda-li pochvalou svou sám předek Vám dá.
Jenž mne nenávidí, můj sok, taký-to bloud
měl by o svém soku chvalný pronesti soud?
Blahem Vy dceřiným zahrávat můžete?
Však v brzce lítovat Vy toho budete.
Co platno? Já jsem již na to své slovo dal.
Na duši kladu Vám i svůj i dceřin žal.
Drahý ty obraze, ty pojdiž opět sebou!
Odloučen od ní jsa budu kochat se s tebou.
Obraz jest pane můj. Co zaň je vyděláno,
V tu chvíli, mistře, Vám zde bude odevzdáno.
Kdyby jste všecko, jež v svém chová lůně zem,
Tu chvíli položil mně, pane, zlato sem;
Můj předce na věky ten obraz zůstane.
Ha! měl by Hubenštein, když se mu namane,
Před ním se vítězstvím snad svým nade mnou chlubit,
Ďábelským ousměchem se na Elišku zubit?
Ty stvůro nejdražší mé snahy půjdeš sebou!
Trudné ve samotě budu těšit se s tebou,
A tvém ve pohledu když útěchy nenajdu;
Tak nýje před tebou toužebně – dříve zajdu
Mám ještě naděj. Lidská co splete zloba,
K lepšímu častokrát rozvine šťastná doba.
Tři teprv hodiny? Ach, jak uchází zdlouha
Osamělému čas, jak hněte srdce touha!
Dlouho-li jízlivý mne červe budeš hlodat?
Jak medle? Trudu bych nestatně měl se podat?
I styď se, jsi-li muž, a přestaň hořem stonat,
A počni zmužile, jak muži slušno, konat!
Má vlasti! Tobě jsem chtěl věnovat svou snahu,
Své píle stvůrami drahou okrásit Prahu,
Jí ztrátu nahradiv chtěl jsem ji oslavit.
A však mohu-li se z té strasti zotavit?
Pro Muzy dosavád mé srdce jenom vřelo.
Ted láskou k dívčině pozemskou zahořelo.
Než ach, milenky mé mi nebylo dosíci
Eliško! tebe já musím se ach odříci
Způrný mně spanilá odepřel osud tebe,
A jest mi zavřeno, po němž bažil jsem, nebe.
Nuž tedy Muzy! k vám opět se vracuji
A pro svět vymřelé Vám srdce věnuíi.
Musím-tě svého zas navštívit přítele.
Vítejte muži ctný u svého ctitele!
Čím Vaše Muza nás opět obdařila?
Ten právě ruka má obraz zhotovila.
Ajta! Co s odivou mé oko spatřuíe?
Svatý tu blahozvěst Královnu maluje,
An k němu v zjevení z nebes sestupuje
Hle v obrazníku sám íste vypodobnil sebe.
I panna, jižto ctí co svou Královnu nebe,
O nížto se třpytí světel nebeských zář,
I ona poněkudž známou mi jeví tvář.
To jsem se nenadál, že takový jste snář. —
Blahý zajisté duch, jenž nebe si otevře.
Jen pakli trpký bol ve hloubi srdce nevře.
Vám v srdci trpký bol by vřel? Není to možná.
Zde duše spanilá vlaje a blaze zbožná.
Ach mistře, často jsem bolestí zastonal,
Než v plesu počatý jsem obraz dokonal.
Duch, jenžto takové můž v sobě plody tvořit,
I duch tak tvořivý měl by se trudem mořit?
Moříť se. Než které lidská zde zpoura dvojí,
Ty duše tam, tuším, nebe v blahosti spojí.
A bavě tedy trud bolný ten od sebe,
S Eliškou za živa vznesl jste se do nebe.
Jak, pane, víte Vy...?
Vím všecko. Lidmila,
má žáčka někdejší, mně všecko zjevila.
Tak víte, jaký bol mé srdce krutě hlodá.
Vím, naději však mám, že vše se ještě podá.
Vy máte naději? Já jí se dávno odřekl.
Odřekl? Pomyslete tedy, že jste se podřekl.
Náš král milostivý sem nenadále přišel.
Chvalném o snažení Vašem již mnoho slyšel,
Jak svými stvůrami zdobíte Páně chrámy.
A Vaše zásluhy jak míle jsou mu známy;
Od Ferdinanda Vás odměna nemine.
Co směl bych doufati? Mé jmeno neslyne
Ctí ještě takovou, abych směl sobě ždáti.
Že v své výsostí král by sám mne ráčil znáti.
Srdcem kdo skroušeným svou cenu zlehčuje,
Tím víc a jasněji svou čest vyvýšuje.
Nevíte snad, co pan Primátor proslovíl,
Nevíte, kterakou výmínku stanovil,
Pakli chci jeho mít Elišku za manželku.
I vím a zvu se k Vám již na před na veselku.
Já něco snad platím královské u milosti,
A mám tu naději, — když lesk urozenosti
Tak Vám na příkoří zrak páně Turka slní —
Že mou snad přímluvou výmínka ta se splní,
Jež jemu, jak ho znám, nejvíc na srdci leží.
Na druhé stát potom snad nebude.
Ach s těží
On od ní ustoupí; jej víže slovo dané.
Neztraťte důvěru! Kdo ví, co v tom se stane?
Za často, oupady jiným kdo lestně kladl,
Než čeho se nadál, vlastních do tenat padl.
Teď ale jít musím; král povolal mne k sobě.
Doufejte jako já, že k šťastné přijdu době.
Jak? Směl bych doufati? — Eliško rozmilá,
Tak předce budeš má, děvuško spanilá?
Tak předce nevloží ten Hubenštein své jarmo
Něžnou na šíji tvou! — Já bláhový nadarmo
Jsem zoufal, bědoval. — Smím doufat: jaký budí,
To ve mně slovo ples! Jak bodrý cit mne pudí!
Žel minul, v útrobách svých nové jaro cítím,
Jež vůkol přírodu věncuje blahým kvítím.
Elišky dojdu-li, mně k blahu nic nezchází
Než aby strvalo. — Ai kdo to tu přichází?
Caro Girolamo, sia tu mi il benvenuto!
Oh quanto tempo è gia, che non ti ho veduto.
Paperlapap! Nekej ty nyni vlaštiny!
V Čekák jsme, tu sluší deržet se češtiny.
Cospettol Naučil ty jsi se češtině?
Jako ty ve Vlaších jses učil vlaštině.
Ve Vlaších vlasky mluv, zde česky, tak to slušno.
Z počátku asi to ti připadalo krušno.
Non tanto. Není síc tak měky jako náš;
Ma mi neprypadal tak tverdý jazyk Váš,
Až na prožluklé Ř. Togo se varuji,
E se imposibile è, tak si 'o daruji.
H též tě kormoutí. Jak jsi se zabral z Říma
Až sem ku severu, tuhá kde šleha zíma?
Ecco! Pán z Janovic, ten mne vybídnul sem.
Na panství u něgo již po try léta jsem,
A jemu maluji pro zámky, pro kostely,
Které mnogými již jsem opatryl mu děly.
Vítej mi přítell! Mně srdce plesem skáče,
An tebe zas vidím. Ma dimmi, come piace
La vita a te fra noi?
Mi piace hen assai,
Líbí se mi v Čekák. Češi mne rádi mají.
A Češky máš ty rád.
Perché sono si belle?
Co 'ezké, já mám rád.
Mívals vždy srdce vřelé.
A tobě rýkali u nás „di ferro il cuori.“
Jseš ještě z ocele?
Io svengo per Waldorf.
Pryšla godinka tvá? Tak del' Amore il telo,
Ranil to srdce, jež se lásce zpouzet smělo!
Ba bratře; Milkova mne střela ranila.
Zas ale tobě lík do rány ronila.
Nikoli; rána má krvácí neustále.
Zdrágá se tvá milá? Hai tu qualche rivale?
Dívka mne miluje, srdce mi věnuje;
Než otec mému ji soku zasnubuje.
E il tuo rival chi e?
Jakýs pan Hubenštein.
Pan 'ubenštein? I to je voda na můj mlejn.
Jak to?
Ten 'ubenštein teď právě ke mně pryšel,
Parlava, še o mé již tolik slávě slýšel,
Že sbírá obrazy, že rád také by koupil
Ode mne nějaký. Na to pred jeden stoupil,
A jej vykvaloval, peněz mi mnogo podal,
Poráde na tom stál, byk mu ten obraz prodal.
Jaký obraz to byl?
Je tobě dobré znám;
Neb od milégo jej od Espadrona mám.
Lo stesso oggetto qui, to samé tady máš;
Benissimo! Tomu birbonu za své dáš.
Ten tedy koupit chtěl? — A tys mu pověděl?
Ode mne ani muk se ti nedověděl.
Já brzo lišku čul, a dal jsem mu otázku,
Co tím kce obrazem. — On, že tu jde o sázku
S malírem, jenžto prý se velmi 'onosí,
Che molto vanta si. Pak že si vyprosí,
Byk srovnal obraz ten a tvůj, a pronesl soud
Nad oběma, ti tak dokázal, že jsi bloud.
Mne tedy jmenoval?
Tak jsem se dověděl,
Kde jseš; a subito jsem na to k tobě šel.
Přátelský tedy dar tys prodal soku mému?
I já pasť nastrojil jsem oukladníku tvému.
Pod tou výmínkou jen – an jemu tak se líbil –
Ten Espadronův jsem obraz mu prodat slíbil;
Opravdu jestliže předčí nad obraz tvůj.
Když ale na opak, že bude zase můj.
Vší zchytralostí svou jste pane předc prohloupil.
Svůj soud mám nad tebou u Primátora pronést.
Tam kázal 'ubenštein ode mne obraz donést.
I lásku mou i čest chtěl jedním rázem zhubit.
Padouchu!
Nebude se tím vítězstvim klubit.
Než nyní čas je jít. Amico, pojď ty sebou!
Ku Primátoru já? Tam nelze jít mně s tebou.
Měl bych tam viděti se pyšně dmouti soka?
Vidím nadýmat jej, jionfiare la sua bocca;
Vidím ale spolů blednouti jego líci,
Až subito - haha! – mu rozsvítíme svíci.
Někdo prichází k nám.
Vstup!
Mistře vzkazuje náš pan Primátor Vám,
By, jejž malujete pro Tejnský právě chrám,
Obraz poslal jste k nám; přijít též máte sám...
Ecco! Co jsem pravil? Puoi dubitar Waldorf?
Co medle mám požít? Mi trama tutto il cuor.
Sù, Sù! Andiamo la!
A panna Lidmila
To Vám vyřiditi spolů poručila,
že má pře nějaká u nás se teď rozhodnout.
Která? že můžete nejlepe sám uhodnout.
Nuž tedy, půjdu tam, když osud mne volá!
Andiamo!
Kdyby však ... Io tremo.
Vieni olá!
Buď tedy!
Vezměte domů ten obraz sebou.
Když osud chce tornu, příteli pujdu s tebou.
Tak pojď! A můj milý sezná teď Espadron,
Kterak Marchetti rád jego je slávy zvon.
Já dívka ubohá! Smutnýma zrakoma
Hledím do života. Ukrutná pohroma
Najednou zkazila vše blaho mého žítí.
Ach mého podletí jak brzo vadne kvítí!
Mně tady naproti když ondy Škreta seděl,
Mně vůčí plamenem když tako něžným hleděl;
Tu blaho v útrobách nové mi svítalo,
Co krále svého jej mé srdce vítalo,
Tu se mně života vyjevilo tajemství;
Příštího štěstí v něm měla jsem rukojemství.
Když usta něžný cit jeho mně hlásala,
Citem tu souhlasným má duše jásalá.
Než brzo naděje se blahorodná zvrhla,
A ze sna pravice železná mne vytrhla,
Ach ze sna, líbeznou jenž roskoší mne kojil,
An blaženou chotí mne s mým milencem spojil.
Ach, otče, výrok tvůj, pohrůžka tvého hněvu
Proklála srdce mé, ta umoří tvou děvu.
Nesmím-li svého já chotí milence býti;
Tak nic mi nezbude, než bolnou touhou znýti.
Kdes byla, Lidmilo?
Já jsem byla na zvědy.
Lišku jsem stopala, a přišla jsem jí v sledy.
Však o tom později. U otce byl pan Škreta.
A jak?
Byl oslyšen.
Ach, tak je po mně veta!
Tvůj otec Škretu, víš, vinil z nevlastenecství;
Teď horlivého ctí vlastence v umělecství.
Mne předc s ním nespojí.
Na odpor Škretě přede teď záští nestojí.
Ku sňatku předce mne s Valldorfem bude nutit.
Co Waldorf, víš-li pak, za žerty hodlá kutit?
Malíř tu ze Vlaeh jest slovůtný. Od toho
šel koupit obraz on za peněz za mnoho.
Nuž tím, jak vysoko ten Vlach nad Škretu předčí,
Že Škreta jen břidí, jak nás, tak jej přesvědčí,
Myslí dokázati, že Škreta jenom břidí?
Ba to nedovede. Ať utrhač se stydí.
V ta skoro slova já jsem s ním hovořila;
A proto jmenem tvým jsem jemu slíbila,
Že na ten pád ty s ním se snoubit svoluješ.
Ach, cos učinila?
Ty snad pochybuješ,
Zda Škreta svítězí? — Já jsem přesvědčena,
Že Waldorf uvidí se být zahanbena.
A na ten pád musí on od tebe ustoupit,
A slib jemu daný hned Škretovi postoupit.
Co platno? Nesvolí v to nikdy otec můj.
On již v to uvolil, a Škreta bude tvůj.
Však to si vyprosím, já budu tvou družičkou.
I zprávu takovou ti zaplatím hubičkou
Však vítězoslavit my ještě předc nesmíme,
Dokud, kterak ta věc vypadne, nevidíme. —
Ký soudce nestranný má tuto při rozsoudit?
Sám ten malíř, tuším,
Ach nebude on bloudit
O Škretě souditi zda bude chtít po právu?
Nebude závidět cizí tu Čechu slávu?
Marné si přeludy v své bázlivosti tvoříš,
A darmo těmito se trampotami moříš.
Ach srdce láskavé vždy strach a peče tíží.
Zotav se, má milá! Rozhodnutí se blíží.
Da bin ich. Me voilá! Frailičky, tady jsem.
Dovolte! — Ten keméld ty, Johann, postav sem.
Co jest to za obraz?
Nu tejdko uchlídáte,
Še Škreta umí nyc, tejd fušera poznáte;
A potom frailička Eliška bude má.
Býva to, pane, sen, co jednomu se zdá.
Ach po mně veta jest! — Vidíš, cos udělala?
Teď bude na tom stát, bych mu svou ruku dala.
Oui, budu na tom stát, 'šak panna Lidmila,
še budete bejt má, sa Vás mi slíbila.
Mohl byste na tom stát, a slzavou i tváří
Mohl byste násilím dovleci mne k oltáři?
Aj potom je mi nyc; Vy pšec budete má.
Neboj se, ještě v svém pazouru tě nemá.
Heh! panna Lidmila jelá si se mnou špás.
Já s Vámi žertovat? Ba já se štítím Vás,
Jak ovce bázlivá se dravce vlka štítí.
Běda mně? Veta jest po blahu mého žítí!
Počkejte, až paný rytýška budete;
Na tocho Škretu rád Vy sapomenete.
Já nezapomenu na něj, co živa budu,
A Vašem na hradě jen budu mříti v trudu.
Tam na hradě vězí holubici krahujec...
S kým ze své komnaty přichází tu pan ujec?
Rytíři, jak jste chtěl, dnes ještě soud se vyřkne,
Který buď Škretovi, buď Vám Elišku přiřkne,
Mnou k soudu povolán pán starší jest malířův.
Skládám svou uctu.
Aj to zbrojnoš jest rytířův.
Znáš jej?
Pan Starší jest to malířského cechu.
U soudu bude bejt. Snad uvešíte Čechu,
'dyž nevešíte nám.
Když, jak jste Škretův přítel,
V té míře nestranný jste, pane, pravdy ctitel;
Soud ráda uslyším.
Vyřknu dle svědomí.
Dukátek některý snad Vám je oblomí.
Odkuď ho znáš?
Nevím, zda od rytíře slán,
Na Škretu stížnost vedl u otce tvého pán.
Nový odpůrce nám!
Vy křivdu mně činíte,
An neznámého již z bezpráví mne viníte.
Tu ráda odolám, a Vaší spravedlnosti,
Jak ji dokážete, hned učiním za dosti.
Aj tady, jak slyším, přichází Škreta s Vlachem.
Také snad s nějakým poběhlým darmotlachem.
Vítejte pánové!
Signore benvenuto!
Já skoro strachy mru.
Anch' io vi saluto.
Neboj se! Škreta hle! stojí tu tváří mužnou.
Své ždaje vítězství jak mzdu své statě dlužnou.
Dodat mně síly chceš.
Qual é, che tu ami?
Quealla.
E bella, ma più mi piace l' altra donzella.
Ten pán je tedy Vlach? To bude hezká mela.
On česky neumí, my vlasky.
O mia bella! Já česky rozumím i mluvím. Jazyk český,—
Uprýmě to pravím, — zní uku mému 'ezky.
To jako vlastenec nám buďte vítán vroucně.
Kdo ví, snad usadím zde se v Čekák budoucně.
Nuž hosté takoví přícházejí vítáni,
Ne kazičeši, jak zde nějací jsou páni.
Vy s tema špičkama mi sas sušujete?
'šak Vy dnes pokutu mi platyt budete.
Dojista někdo z nás. My však nevíme dosud,
Na koho uvalí spravedlivý ji osud.
To se tovíme chned.
Tu obraz Šímskej máme.
Ten tady maloval pan Škreta. My srovnáme
Je oba
Tak bude pan malíš Váš potom znejmilejší
Frailičko, pravda-li?
Tak otec proslovil.
Stojíte pane v tom, jak jste ustanovil?
Já stojím v slove svém. To když pan Waldorf sám
Za mistra Vás uzná; tak Vám Elišku dám.
Hle, lásce osud svůj přiřknouti má nenávist,
A soku sokova slušnou vzdát chválu závist.
Mohl jste nade mnou soud Vy soku ostavit?
Tím více Vás musí soud tento oslavit.
Když však protivník můj po právu nechce soudit?
Zde dva jsou rozsudí, ti nebudou snad bloudit.
Pan starší malíšu, a tudle pan Marchetti,
Ty budou soudyt Vám keméld od pana Škrety.
To snad nešeknete, še jsem chcel fortel mít.
Kdo je ten pán, kdo má mým spolůsoudcem být?
Jan Palling, cechu jsem zde malířského starší.
Jemu keméldy se, ouf Ehre, tobše tarší.
Malírstvo tedy Vy remeslem počítáte,
A učedníky snad a tovaryše máte?
Starý a dobrý mrav, o tom přesvědčen buďte.
Nuž, páni, nedlete, a spravedlivě suďte!
Questo é difficile, to páni velmi krušno
V té věci souditi, jak právo jest a slušno
V tomtéž i predmětu se duk umělců liší:
Bodrégo duka ten, onen opět je tišší,
V tom Muza spanilá citem se něžným korý,
V tom, k nebi vletajíc, jen velikáný tvorý.
Ti jsou, co do duka, oba umělci rodní,
A kvály ve stvůrák svýk oba stejne 'odni
Kdo věci rozumí, ten aspoň nežvane,
Cokoli na jazyk se jemu namane.
Que diable! Pšeci pak obrasy uvidýme.
Který zdárnější jest, toť lehce rozsoudíme.
Koukejte sem-le džív! — Nený to másterštuk?
To pšeci je keméld, to je z mistrovských ruk.
Dvou já rukou jen mám. Kdo však má více ruk,
Snad více dovede.
Dostal ten hubotluk.
Neid, závist z Vás mluví. Vy se mi vysmíváte,
Še česky, já se Vám, še malovat nesnáte.
Těší mne. Pak-li v tom, co chvalno, uznáváte;
V tom též snad obraze, co chvalno jest, uznáte.
Obraz ten jistě jest od mistra výtečného,
Jemuž jsem jaktě živ snad neviděl rovného.
Mně aspoň Škretových lepší se nezdá být.
Haha! Koukejte jen! Ten Zeichnunj, Colorit!
Kreslí a maluje v tom způsobu Caracci.
To myslím. Tomu snad pan Škreta nepostačí.
Nuž, vzoru docela kdo svého nedostihne,
V důsled za ním aspoň, co nejblíž může, tihne.
V tom právě Espadron byl mezi námi znám.
Když v závod po někom co maloval; tu sám
Původce malbu svou a jeho nerozeznal.
Mordkerl ten Espadron; tocho bych já rád seznal!
V Čechách-li obraz ten, či maloval jste doma?
Obrazu toho vlast je světovládná Roma.
Ten v Romě můj milý Espadron maloval
A na památku mi, když odjel, daroval!
Dar svého přítele Vy mohl jste prodat, pane?
Přítel jste převěrný.
Nevíme, co se stane.
Vy tale infedeltà mi forse odpustíte,
Až, oč se tu děje, mia bella, se dozvíte.
Tím obrazem přišel mou naděj zdrtiti,
Ním děvu nebohou přišel usmrtiti.
Nu, pane Škreto, tejd Vy Váš keméld vokažte!,
Věru se ostýchám. Však pánové považte:
Obrazu onoho vlast věčná jestiť Roma,
Kde krásy všeliké vzor jest a stvůra doma.
Tam nebes blankytem libý větříček vlaje,
V němž bodrý do sebe cit živoch každý saje.
Tam chrám, se do nebe strmých na sloupech
pnoucí, Kříž, mezi hvězdami nad ním se hvězdně
skvoucí, Vší slávy lidské vzor, velebný v chrámě kmet,
Jenž k Bohu za celý se zbožně modlí svět.
An zpěvy v souhlasu tam duchojevném znějí,
Tam, stvůry důmyslu kde se lidského sktvějí,
Do srdce kde mluví věhlasných sochy Řeků,
Tam v Římě, ozdobou se všech třpytícím věků,
Ku krásotvuře duch čilý tam vším se bádá.
Zde ale umělec těch půvab všech postrádá,
Krom sebe povzbudů těch ždáti zde jesutno,
Zde všecko ze sebe čerpat mu jestiť nutno. —
O stvůře tedy mé rozvážně páni suďte,
A ve svém nálezu ne velmi příšni buďte!
Zpíváte tejd jinou? Eč! spadl Vám z kopy groš,
Vy as merkujete, še Vám zde pletou koš.
I jak je pán časný! My Češky takto koše
Vůbec pro naduté pleteme pro hrdoše.
Přestaň ty nezbedo, již dost mám těch ouštipky.
Pan strejc by raději, to vím, mne poslal k šipku.
Postavte obraz svuj, již déle nedlete.
Okem milostivým, prosím, naň hledněte.
I viz pak, Lidmilo, tentýž obraz dvakráte.
Jak asi od sebe je páni rozeznáte ?
Předmět tu jest tentýž, tatéž na obou malba.
Či jest to pojatých jen smyslů mam a šalba?
Ba jsou ku podivu podobni oba dva.
Snad krupěj krupěji se víc nepodobá.
Jak tento hanit můž, onen kdo schvaloval?
Ba toť jeden malíř je oba maloval.
Verdammt! Ten Talián snad kor mi foppoval?
V něčem se predc liší. Zde něco letitější
Lukáš jest nežli tam, Madonna spanilejší,
Jako malovaná rukou snad láskavější.
Dějí se zázraky, malíř malíře chválí !
I koukni, Lidmilo, jak žluč Waldorf pálí.
Pan starší mluvit pak! Čemu pak Von je tady ?
Mají-tě obrazy oba podivné vnady.
Kdo může rozhodnout, kterému patří předek?
Mohl sůstat doma pán. Von je mi chezkej svedek.
Jak pane, měl jsem já křivé svědecství dáti?
Pravého nechtěl pán, to mohl jste dávno znáti.
Pozorně koukněte na obě osoby.
Zde v nich naleznete jakési podoby,
Kteréžto na onom však sotva uhlídáte.
Nuž tedy, komu jsou podobny? Riguardate!
Má muž ten vzezření, jak ním pan Škreta hleděl...
Když tobě naproti při malbě tady seděl.
Eliško koukni jen, patř jen! Nebes Královna
Na tomto obraze tváří je tobě rovna.
Morbleu! Fou, que j'etais!
Ba věru, dcera má Madonně v obraze se velmi podobá.
I věru slečna to, vnadou však zdobená
Vyšší, a osvětou jak z nebe zbožněná.
Vy tedy obrasu od Škrety pšedek dáte?
Já oba libuji; Vy snad to též uznáte.
Allons donc! Od kocho je tedy ta Madonna?
Jak jsem Vám povědel, ta jest od Espadrona.
Von v Šímě, Vy jste šekl, ten obraz maloval?
A na památku mi odcháze daroval.
Pan Škreta v Šímě byl, a ten keméld tam videl,
A cho kopiroval, a pšeci se nestydel,
Nám za originál vytávat cisou malbu.
O vil rigirator!
Ach, on nepřestane!
Zas nové pletichy?
Waldorf se nechce vzdát.
Mní pán, že páchám šalbu,
Cizího nálezu se lhaje původem?
Že blaha svého chci dosíci podvodem?
Kdo smí z tak hanlivé mne šalby viniti,
Za křivdu mi musí zadost učiniti.
Vy 'cete na duell? Vy pan malíš s rytýšem?
Já duellirovat se nebudu — s malíšem.
Malíře potupit když volno jest rytíři,
V souboj se dostavit neleň rytíř malíři,
Veřejně síce jej zahanbím jako sketu.
Není-li jak Perun?
To pan šíct Waldorf svetu?
S tou páni pomalu! Váš souboj zabavím.
Zpíčíte-li se, tak Vás k soudu dostavím.
Signori, pakli Vy, kdo Espadron je, víte?
Kdož jest on?
Nuž tedý?
Ecco! jej zde před sebou vidíte.
Jak?
Vas?
Lukaš v obraze, Espadron, Karel Škreta,
Vše jedna osoba,můí prýtel mnogá leta.
Možná-li?
Co slyším?
Infame trahisson!
Proč pak jste jmenoval se v Římě Espadron?
Oui, proč se pšekštyl pán?
Řím vší je krásy sklad,
K němužto putují umělci odevšad.
Švitorní Frankové, mužní Angličané,
Špaňeli, Belgové, Jermáni, Polané,
Do Říma putují, a mezi sebou svorně
I s bratry obcují Vlaskými tamo dvorně.
Tak tam dobrodruží malíři, sochaři,
Mudráči učení, ne méně hudbaři,
A v dobrodužství tom své Muze každý slouží,
A čerpat z pramene, a vzdělati se touží.
Však jmena příchozích zdají se nemotorná
Těm pánům Římanům a do sluchu odporná.
Proto každému z nás názvisko jakés dali;
mne pro bujarost tak Espadronem zvali;
An, kdo mne drážditi se některak pokusil,
Beze vší výmluvy
mé spády zkusit musil.
Jste, pane Škreto, Vy tak z horka nakvašen?
Pokoj mu každý dal, jednou jsa potrašen.
První můj přítel byl Girólamo Marchetti
A prýtel zůstane, dokud nepojdou světy.
Tak já byI plázen Váš? Voi me tradiste estrambi?
Liška ošizená neujde jistě hanby.
Není-tě tomu tak. Nejen Elišky zbavit,
Vy jste mne, pane, chtěl spolů o čest připravit.
Považte u sebe, zdaliž jste jednal čestně.
Za nástroj oukladu jste sou-umělce lestně,
K mé jedno záhubě druha jste zjednat hleděl.
Že můj to přítel jest, to arci jste nevěděl.
Prohlídna on tu lest, níž jste mne chtěl oloupit
O čest a blahost mou, se uvolil postoupit, —
O nějž Vy tak jste stál, — Vám přátelského daru,
Jehož jste k mému Vy užíti hodlal zmaru.
Od Vás, že v Praze jsem, teprv se dovědel,
Mne hledal, smlouvu svou mně s Vámi pověděl.
Sám mne vybídnul sem. Tak já nic neprovinil;
Vy po svém zdání vše samochtě sám jste činil.
Já Vám to pravila; Když jámu kopete Jinému...
Sám se v ní naposled octnete.
Le diable m' à trompée.
Ďábel Vás oslnil,
To pravda.
Strejče jak? Pan Waldorf sám zplnil
Výminku, pod kterou Elišku jste prislíbil
Dát panu Škretovi. Ohraz jemu se líbil
Od Škrety malován, tak že ho draze koupil.
O grand fou, que íe suis! Verdammt! Tak jsem prochloupil
Stojíte v slibu svém?
Já ve svém slově stojím,
Rád jako šlechtiči Eliška Škrete spojím.
Ó díky otče můj!
Ó díky, díky pane!
Pán ale šekl, še prej jen seman ji dostane.
Já v bludu nestrvám. Pravou-tě blaženost
Cnost srdce zakládá, ne vsak urozenost.
A ducha povahy, jež sám jste tak výtečné
Uznal na Škretovi, ty dojdou slávy věčné.
Je videt, kavalír še nejste rosený.
Víc dobytý platí statek, než zděděný.
Teď strýc zas Turka zůl; a pánu z Rožmitálu
Upřímě strýnka čest zas věnuje a chválu.
Ty šašku nezbedný, však mnes dost škádlila.
Ublížit dceři jsem Vám aspoň bránila.
Ma come? Vinnu teď mi odpouštíte panno,
Že jsem obraz prodal?
V takém oumyslu ano.
Aspoň na obraze si chnev vyleju svůj.
Aj pane pomalu, obraz dosud je můj.
Výborně! Veselé vidím tu vůkol tváře.
Noc přešla, blažená zasvítala nám záře.
Vám vůle zplněna, vidíte všecko v plesu.
To moudře; novinu předc Vám příjemnou nesu
Co pak?
Povězte pak.
Budou to noviny.
Jen malé strpení, dočkejte hodiny!
Vás tato novina se pane Škreto týče.
Blažší zda mohu být? Zde mám své k ráji klíče.
Buďte na pozoru, bych Vám nezpyšněla!
Jak slíčně má milá se k tomu zarděla!
Nuž slyšte pánové! Král náš milostivý
Zásluh odměnitel všechněch dobrotivý,
Pováživ Ferdinand otcovskou svou milostí,
Jaké jste zásluhy svou získal umělostí,
Jak chrámy Páně ní zde zvelebujete,
Vlast chválou nabytou jak oslavujete,
Zvěděv, že k Vašemu stupeň to má být blahu;
Uzavřel odměnit chvalnou tu Vaši snahu.
Za vší tu oslavu Vás ráčil oslavit,
A mezi šlechtu svou jmě Vaše postavit.
Šotnovským z Šotnova odtud se máte zvát,
A na to udělil Vám tento majestát.
Aj sláva králi buď! Vše mám, po čem jsem toužil,
Ach, pocty takové, kterak jsem já .zasloužil?
Vám tato pokora nová je ozdoba.
Muše se 'menovat z Nemanyc Chudoba.
Nejsem síc bohatý; však, pane, jmění skrovné,
Bez křivdy nabyté na cestě práva rovné,
Spíš zdaru má, než lup krví postříkaný,
A z rumu zbořených měst vydrancovaný,
Než „fructus belli" jak nad hradu svého branou
Z Vás někdo jej nazval, vlastní se chlubě hanou.
'ce Von mi šimfovat ? — Ten rytýšovanej
Pan malíš — hahaha! — jak je nafoukanej!
Vám rod tu hodnost dal, mně vlastní snaha má.
Čest více dobytá platí než zděděná.
A co tu já jelám? Co mám tu mít s tou luzou?
Má byvalá milá — haha! – tejd bude Muzou
Malíše. Ten modell vynese hezkej groš. Haha!
Svůj vzít sebou nezapomeňte koš.
Padouchu stůj! tvá krev má za tu hanu teci.
Deh! lascia lo fuggir!
I nechte jej uteci.
Tím smíchem, věřte mi, jen trpký bol ukrývá,
Nímž jemu srdce hloub červ jízlivý prorývá.
Co po Waldorf Vám? I se mnou se radůjte
A Bohu, jenžto nás tak oblažil, děkůjte?
Ba věru podlý vrah, který mne hleděl zkazit,
Svým jedem poštknut pryč co had se musí plazit. —
Tím právě oukladem, nímž záhubu mně strojil.
Tím mne s Eliškou mou, tím srdce blahá spojil.
Hříšník ještě jeden se blíží Vám kající.
Chybil jsem, vsak Vaši výtečnost neznající;
Odpusťte, proti Vám kterou jsem choval, zášť!
I viny všecký skryj křesťanské lásky plášť!
A jak by medle měl nenávidět Čech Čechu?
Ten obraz vezměte, ten malířskému cechu
Dar bratřím bratrský příslušně daruji,
A spolů za obět jej vděčnou věnuji
Milostivému, jenž slyšel mé vroucí ždání,
A své mi udělil otcovské požehnán].
Vděčnému za mnohá potomstvu ještě leta
Malířů ozdobou bude slynouti Škreta.
Lidským nad osudem otcovské oko bdí,
A ono nejlépe, Co nám prospěšno, ví.
Sám k sobě jsem pravil: Co naše splete zloba,
K lepšímu častokrát rozvine šťastná doba.
Milek nám soudružil. On s duchem vlastenecství
A přítel oslavil Škretovo umělecství.
Mně zdá se, jak bychom zde na divadle stály,
Vlastencům svým Čechům hru vlasteneckou hrály,
„Šibal ošizený" jmenůj se komoedie.
Jak Vám se líbila, smí-li se ptát Thalie?
Text je nezkrácená verze.
Fotografie doprovázející text pocházejí z generální zkoušky konané 1. 3. 2011
a pořídil je Tomáš Havelka, © www.thelight.cz
Stránky vytvořil Tomáš Havelka |