Úvod

Historie Představení

Herci

Kontakt

Karel Škreta, malíř

vlastenská směšnohra 
v trojím dějství

OSOBY

TUREK Z ROŽMITÁLU, Primátor staršího města Pražského.
ELIŠKA, jeho dcera.
LIDMILA, jeho strýnka.
JIŘÍ PLACHÝ, děkan libomudrců na vysokých školách pražských.
KAREL ŠKRETA, malíř.
WALLDORF Z HUBENŠTEINA, bývalý důstojník ve vojště Jeana de Verth, vůdce liguistického.

GIROLAMO MARCHETTI, malíř vlaský.
PALLING, starší cechu malířského.
Služebník páně z Rožmitálu.
Služebník páně Waldorf.

Děj se koná v Praze roku 1650. v bytu Primátorově a Škretově.

 

První dějstvo.

Komnata v domě Primátorově s trojími dveřmi.

Výstup první.

ELIŠKA, LIDMILA, ŠKRETA,
Eliška s Lidmilou sedí u stolu vyšívajíce. Škreta jim naproti maluje Eliščin obraz.

 

Eliška.

Lidmilo koukni pak, brzo-li dokonán
Jest obraz můj?

Lidmila.

       Nevím, svolí-li k tomu pán?
Vždyt víš, pan Škreta že to vždycky nerád míval,
Když jemu kdokoli na malbu se podíval.

Škreta.

Tak jsem Vás omrzel,že nechcete dopřáti,
By blaha z Vašich vnad má duše směla ssáti?

Což mně nepřejete, oka do blankytu
Vám patřit, a požít blahého pocitu?

Eliška

Aj pane Škreto, jak Vy lichotit umíte!
Když to, jak jazykem, i barvou rozumíte,
Tuším obraz mi můj nebude podoben.

Škreta.

Ó kýž by vší Vaší vnadou byl ozdoben!
Však předce budete, tuším, spokojena;
Že o to se snažím, buďte přesvědčena.

Lidmila.

Alespoň tak na ni Váš zrak hltavě hledí,
Že věru se divím, an tady dosud sedí.

Škreta.

Ó, kdybych půvaby, jak mém ve srdci živou,
Mohl barvou líčíti; ten obraz by odivou
Celého světa byl.

Eliška.

    Já světa odivou?
Vy chcete laškovat řečí lichotivou
Se sprostým děvčetem.

Škreta.

    Něžná ta prostota.
Ta, věřte, nejvyšší jest dívky lepota.
Ta srdce luznou nám mocí okouzluje,
Ta plamen v útrobách žířící zněcuje.

Lidmila.

Nastojte! Ať se nám na posled nerozžnete,
An olejem, tuším, Elišku malujete.
Když by se s olejem žířící sešel plamen,
Nad Vámi musily bychom tu volat Amen.

Eliška.

S kolika děvčaty, jichžto jste maloval,
Jste asi lichotou podobnou laškoval?
Snad aby tvář její se rděla spanilejší,
Jen aby poněkud byl obraz onačejší,
Snad proto lichotný jen jazyk náš konejší.

Škreta.

Ach slečno, srdce mé jak bolně kormoutíte,
An něžně vroucí cit jen v žerty obracíte.

Eliška.

Není-li radnější žertem se těšiti,
Než srdce trampotou si trudnou tížiti?

Lidmila.

Že by ste ve Vlaších nižádnou krasověnku
Byl nebyl vyvolil si, pane, za milenku;
To byl by věru div.

Eliška.

    Aj pane, teď vyznejte,
Upřímě nám ze svých se hříchů zpovídejte,
Povězte nám: Která Římanka spanilá,
či Florentynka Vás tam as okouzlila?

Škreta

Myslíte, srdce mé že láskou hned plane
Pro každou dívčinu, která se namane?
Jen Češky lásku jsem si přál, a v cizině
Mé srdce zůstalo věrno své otčině.

Eliška.

Vám, páni, všeliká prý krása srdce jímá.

Lidmila.

A zkad je rozena, u krásy kdo si všímá?

Škreta.

Viděl jsem mužatek tam valné ovšem krásy
Jimž oko jiskřivé blýskalo z černé řásy;
Než krása mužatek těch mne nelákala,
Má touha vlastenkám mým věrna zůstala.

Eliška.

Věrnost zachovaná vlastenkám tako rodná,

Škréta s Eliškou

Ta slušné odměny byla by ovšem hodná.
Škreta (vstana, a Elišku za ruku pojma, vroucně).
Od Vás tu odměnu jen sobě, slečno, ždám,
Pro Vás jen, spanilá Eliško, plápolám.
Nuž rcete: čáku-li odměnné lásky mám?

Eliška (překvapena)

Co ... Pane, ... co ?...

Lidmila (smíškem).

    Ba co? Kterou měl malovat,
Pan Škreta raději chce dívku milovat.
Není to první pád, ni nebude poslední. —
Eliško, laskavě trošinku naň pohledni!

Škreta (toužebně).

Eliško, rozmilá, nuž rcete, rozhodněte!

Lidmila (stále smíškem).

A svého laskavě milence obejměte!

Eliška (stydlivě).

Co děláš, nezbedná?

Lidmila (rozmarně.)

    Já Muzou jsem Thalií,
Jež zamilovaná žertovně srdce svíjí.
Nuž mluv pak, mluv! Jak rdějí se tvé líce!
Ty planeš, rozmilá, co žžavá planeš svíce.

Eliška.

I přestaň šaškovat!

Lidmila.

    Aj kdože tropí šašky?
Jeť čest to nemalá, že Češko ty nad Vlašky
Předčíš vnadnou. — Nuž mluv! — Aha! To  zmatení,
to pane Škreto Vám buď dobré znamení.

Škreta (něžně).

Eliško, nejsem já sic jinochem švítorným,
Jsem muž.

Lidmila (posuňky Škretovými).

    A budu Vám mužičkem vzdy pokorným.

Škreta.

Neprahnu plamenem já prudkožžavým, matným,
Jsem citem Vám oddán na věky věrným, statným.
Ach nezavrhněte mé srdce věrně vroucí
Pro Vás, o spanilá, věčnou milostí žhoucí!
Smím doufati, po čem jsem osmělil se toužit?

Lidmila.

Promluv pak, nenechej se jej tak dlouho soužit.

Eliška (stydlivě hlasem temným).

Promluvte.... s otcem mým!

Škreta (jí radostně ruku líbaje).

    O díky, díky Vám!

Lidmila (tleskajíc).

Tak se to přisluší a tak to ráda mám.
Někdo přichází sem. Teď rychle zase k malbě.
Osud jest vrtkavý, není co věřit šalbě.

 

Výstup druhý.
PŘEDEŠLÍ. VALLDORF Z HUBENŠTEINA.Lidmila s Waldorfem
Lidmila (uzřevší jej potajmo mrzutě).

Tys právě zcházel nám, nechutný všetečko.

Waldorf

Ponj šur! schön guten Tag! Dobrýtro frailečko!
Tak fleißig jsou pošad? Teší mi. Co jelame?
Sta bene? Tobše je?

Lidmila (jak prvé).

    Když od Vás pokoj máme.

Waldorf

Io vengo, já pšišel komplement slošit Vám.

Eliška (též trochu rozmrzelá)

Vítejte pane. Já se-takto dobře mám, Až na....

Waldorf

Až na co?

Lidmila (stranou).

Že tak hosta nevzáctného musíme vítati?

Škreta (potajmo k Lidmile).

Co to za nechutného Jonáka máte tu?
Co tady chce ten hejsek?

Lidmila (laškovně na Elišku poukážíc).

On k nám docházívá, hledá zde kůstku pejsek.

Waldorf (teprv Škretu znamenaje).

Ah, ah, Voilá! Malíš. Váš poltré maluje?

Eliška (Škretovi Waldorf představujíc).

To, vzáctný mistře, jest pan Waldorf z Hubenšteina.

Lidmila (po straně).

Nímž by mohl plašiti od zahrad vrabců hejna.

Eliška (k Lidmile).

Jak hájí Škreta vlast vroucností ostražitou.

Waldorf.

Ach milčet jenom pán! Proč pak se veijrovral
Poltré mi vokásat? Proto še Von se bál,
Še bych mu na tom já moc kritisiroval,
Moc chyby se bych mu na tom aussteloval.

Škreta (důstojně mírně).

Kdyby mně chybu pán rozumně vystavil;
Vedl bych Vás k obrazu, abych ji opravil
Bezumných hubařů, jež se nadýmají,
Těch, vězte, málo si umělci vsímají.

Waldorf (ousměšně).

Haha! Proco se pak malíši 'nevají,
'dyž 'lasu našecho si nyc nefšímají?
Parbleu! pán jen se bál, 'dyby mi nekto slyšel
Cho kritizírovat, še by o kunšoft pšišel.

Eliška (vážně).

Rytíři, pomněte, že zde jste v našem bytu.

Škreta.

Jen proto skrocuji rozdrastěného citu;
Sic bych jej poučil, co hodno jest a slušno.

Lidmila.

Jej učit něčemu bylo by velmi krušno.

Waldorf (hněvivě).

Mordelement! Von pán še by mi naučil?
Já jsem tost učenej. Já ... ich ... já 'šudy byl.

Lidmila (smíchem).

A nikam nedošel, jak Čechové říkáme.

Waldorf.

Já 'šechny šečí snám.

Lidmila (jak prvé).

Jak právě to slýcháme.

Škreta.

Jen ony země řeč, kde právě přebýváte,
Jen naši češtinu, tu právě špatně znáte.

Waldorf (pohrdavě).

Co mi po češtynu? Ta šeč a českej malíš,
To sa nyc nestojí, tám sa to any halíš.

Škreta (důstojně).

Co, pane rytíři, Vám český malíř platí,
O to já málo dbám.

(dokroče k němu dorázně)

    Než kdo jazyk tak hatí,
Ten jej mi netupiž; sic naučím ho mores.
Víteť: „Scientia non habuit osores,
Ni sui nescios", — Nejvějtší hubotluk
A tupič umění bývá vždy nedouk.
Jste snad i latinář, když tolik řečí znáte;
Toť také vědomost té průpovědi máte.

Waldorf (celý rozdrastěný).

Mord-Tausendsapperment! Já še jsem chubotluk?
To bych sasloušil já, by mi šíkali kluk;
'dybych já takovej šimf na se nechal sedet.
To Von mi saplatý pán malíš, to má vedet.

Škreta (hrdě klidně).
Ochotně zaplatím. Jen v jakém čísle, rcete.
Eliška (mezi ně vkročíc)

Ai z ticha, pánové, že my jsme zde, pomněte

Lidmila (uštipačně).

Hle, pane rytíři, ten saffraportský Prašak
Nic Vás se nebojí; staví se Vám co strašák.

Waldorf (hroze).

'šak já cho natreffím.

Škreta.

    Střetnete mne, kde chcete
Jen že se Vás bojím, to, pane, nemyslete!
Když všudy byl, snad pán také do Říma přišel
A něco nějakém tam o malíři slyšel,
Jehožto Římané nazvali Espadrona,

(klepaje na kord)

Che seppe vendicar si colla spada buona.
Tak, pane, na dotaz Vám každý odpovím.

Waldorf (hrdě se od něho obrátí).

Škreta (obraz pokryv a pojma, k Elišce).

Teď půjdu; obraz Váš doma dohotovím.
Eliško, Vaše tvář

(ruku k srdci polože)

    v své kráse tady stojí;
Vašemi vnadami jen má se duše kojí.
Vás, slečno, patřiti, když nemohu tvář k tváři,
Vykouzlím v obraze Vašich si lepot záři.
S Bohem, Eliško má! Co jste mně slíbila,
Na tom, jak naděj nám, strváte spanilá.
S Bohem i buďte Vy, Lidmilo rozmilá.

(Odejde.)

Eliška.

S Bohem.

Lidmila (jej vyprovázejíc).

Jdětež s Bohem; však přijďte brzo zas!
Víteť, že někomu bez Vás je dlouhý čas.

 

Výstup třetí.
PREDEŠLÍ krom ŠKRETY.
Waldorf (za Škretou hroze).

Počkej ty grobián, ty 'lap! 'šak já ty dám.

Lidmila.

Na pilno máte-li, na zpět ho zavolám.

Eliška

Váš aspoň chlap není. On Pražan jestiť rodný,
A již co umělec by měl Vám být ctihodný,
An sám za znatele se malby vydáváte,
I v domě obrazů skvostnou prý sbírku máte.

Waldorf (sám sobě lichotě).

Ja moc keméldy mám, a samý másterštuky,
Tší sály pilný jsou od pirvných mistrů ruky.

Lidmila.

Od mistra Škrety Vám předc obraz chybuje.

Waldorf

Od tocho? I ten `lap, kto ví, co fušuje? '

Eliška (rozhorlena).

On pane nebřidí. Cokoli maloval,
To nejen vlastenec, i cizí schvaloval.

Waldorf (uštipačně).

Haha! Kto snad jak šiv nyc lepšíí nevidel.

Eliška.

Přesvědčte pak se sám. Již množství jeho děl
Skvostných i ve domech zde na odivu stojí,
Nimižto duchové se krasojemní kojí.
I chrámům ozdobou jsou jeho rukou stvory,
Jež k citům nábožným vzbuzují věrných sbory.

Waldorf.

Já pšec to tobše vím, še von nyc neumí,
Še jenom fušer je, a še nyc rosumí.
Jak by to mochlo bejt? Hahaha! Čech a malíš!
On mazá 'šelicos, tám sa to any halíš.

Lidmila.

Nuž, pane nádhero, že tento český malíř
Za všecken rozum Váš nedá Vám ani halíř?

Waldorf (uražen).

Jak vidým, Vy mi jen sa plázna tady máte

Lidmila.

Proč na cti krajanu tak drze utrháte?

Waldorf

To pro ten grobián?

Lidmila.

    Jak do lesa křičívá,
Hlas opět takový se z lesa ven ozívá.

Eliška.

Nehodno v pravdě jest, že muže tak tupíte,
An přítomen není. Tím sebe sám snížíte,
Podlý jsa zlolajec.

Lidmila.

    Kdyby zde byl pan Škreta,
Tu by pan Hubenštein táhl sirky jako sketa.

Waldorf

Co sketa? Co to je? To já nerosumím.

Lidmila.

I pane chcete-li, to já Vám vyložím.
Kdo, když je daleko všeho nebezpečenství,
Natírat hubu zná, své hlásat udatenství,
Jak by chtěl zdrmolit, načkoli jen pohledne;
Když ale mužně naň se přikročí, kdo zbledne,
S Vaňkem se poradí, a ramena skrčuje:
Ten, pane rytíři, nám chloubným sketou sluje.

Waldorf (zlobivě).

Comment? Ich ein Poltron? Čekejte jen, jak svíte!
'šak Vy mi sa ten šimf, Vy 'šečky saplatýte.

Lidmila (ousměškem).

Až od všech dlužníků ty dluhy seberete,
To, pane rytíři, náramně zbohatnete.

Eliška.

Kdo na cti utrhá, své chvály zřídka slýchá

Lidmila.

A šemný zlolajec honívá pozdě býcha.

Waldorf

Hahahaha! Mein Seel, muším se tomu smát;
Ten Škreta, ten malíš, frailičkám lavy zmát.

Eliška.

Vlastenkám jest drahý Čech rodný vlastenec.

Waldorf

Von Vás bezoubroval, ten starej mládenec.

Lidmila.

Lůznější jistě jest než Vy. A odkud víte,
Zda ženatý není.

Waldorf

    Še Vy cho tak chájíte.
A kte by ubohej tostal šenušku Škreta?
'dyt jemu na čele stojejí hezký léta.

Lidmila.

Statný je ovšem muž. Vás též netrápí mladost.

Waldorf

Hihi! To bude mít pantáta velkou Waldorf,
Primátor Prašanů, až frailičku Elišku
Z kostela povedou jako paný malíšku.

Lidmila

S milencem lépe jest být váženou malířkou...

Eliška.

Než s mužem nemilým na hradě tkvít rytířkou.

Waldorf.

Haha! pak uchlídám u Tejna Vás sedávat,
Sa kroš a sa tronýk obrázky tam prodávat.

Eliška.

Je aspoň malovat můj muž by musil umět.

Lidmila.

To předce lepší, než na zpustlém hradě čumět,
Za rok nic neslyšet, než o báň větry šumět,
A cinkot puhárů, když domů k hodování
Se z psovodu vrátí stateční milostpáni.

Eliška.

Takou o blaženost já věru málo dbám.

Waldorf

Co psovod? Co to je? To taky já nesnám.

Lidmila (posunky Waldorfovými).

„Ja 'šechny šečí snám." — Co psovod jest, nevíte?
Zda, páni, za zvěří psy polem nevodíte?

Waldorf (mrzutě).

Já vidým, še mi jen sa plázna 'šecky máte.
Tejd pudu, birzo. 'šak Waldorf Vy posnáte.

(S výhrůžkou odejde.)

 

Výstup čtvrtý.
ELIŠKA, LIDMILA,
Eliška.

Že jsme ho pozbyly jednou, buď Bohu chvála.

Lidmila.

Já před tím ošklebou již jak na jehlách stála

Eliška.

Teď však se strachuji.

Lidmila.

    Čeho?

Eliška.

        Já chybila, Že Škretě lásku svou jsem hned vyjevila;

Lidmila.

Inu hodinka tvá také uhodila. A která dívčina se té uklonila?

Eliška.

Co řekne otec můj?

Lidmila.

    Výtečný muž je Škreta.

Eliška.

Ach když jej odmrští, tu bude po mně veta.

Lidmila.

Otec tě miluje, Škreta vše nasadí,
By ruky tvé dosáhl.

Eliška.

    Waldorf nás prozradí,
Než Škreta se zjeví. Považ tu otcův hněv.

Lidmila.

Předejdi jej a svou mu lásku sama zjev.

Eliška.

Je vidět, Lidmilo, žes nemilovala;
Sic radu takovou by jsi mně nedala.
Než bych domluvila, i shořela bych studem.

Lidmila.

Tak tedy dočekej, co se udá osudem.

Eliška.

Ach ta nejistota, věř, srdce mně uhrýže.

Lidmila.

Tys dětsko. Snesemeť my mnohem těžší kříže.
Ač sílou drsnatou se mužové honosí,
Jeť žena silnější, a břímě větší snosí.
Jsme k tomu stvořeny od matky přírody,
Vědoucí, kteraké nám hrozí nehody.

Eliška.

Ty silná ovšem jseš, ty ducha máš mužného,
A smíškem v rozmaru přemůžeš trudu všeho.
Po sobě nesuď nás, sebe nerovnej jiným.

Lidmila (choulostí přetvařenou).

Ty úpěním stenáš ubožko holubiným.

(přirozenou povahou)

Než to nic neplatí. Nehodě v účí zřítí
Musíme, a jí vstříc myslí udatnou jíti
Čehož se strachuješ?

Eliška

    Nejvíce otce mého.
Konání jeho znáš a přísnou statnost jeho.
Pak-li ustanovil v své mysli mně snoubence.
Tak mého nikoli nevyslyší milence.
Pro svou statečnost jej a pro věhlasnou snahu,
Níž polodobytou švédskými pluky Prahu
S věrnými měštany ve všech nesnázech bránil
A tak nedobytou že králi ji uchránil,
Věrné za snabženství, jež vlasti věnoval,
Jej Ferdinand náš král v zemanstvo pasoval.

Lidmila.

Co tu vypravuješ, to všecko dobře znám,
A z pocty strejcovy příslušnou Waldorf mám;
Než, co tím vším tu chceš, věru neznamenám.

Eliška.

Tomu hned srozumíš. — Z toho vyvýšení
Má — jaktě slušno jest — otec potěšení.
Rád by je zachoval ve svém pokolení.
On nechce zemanem jen pro sebe se zváti,
Chce svou i rodinu vidět v zemanstvu státi
Tak sestru Jitku již provdal za Příchovského,
Za muže, králem ctí toutéž obdařeného,
An co velmocný pán tam na Benátkách sedí
I pro mne otec snad již po ženichu hledí,
A mezi zemany hledá druhého zetě,
A jistě ruku mou odepře panu Škretě.

Lidmila.

V tom ovšem pravdu máš. Co rodní jsou našinci,
Těch mnoho výhost má; a s těmito cizinci,
Jak tu pan Waldorf náš, to byl by sňatek smutný.

Eliška.

Viz tedy, jak osud mám před sebou ukrutný.

Lidmila (po krátkém přemejšlení).

I vzhůru s hlavičkou! Já dosavád nezoufám.
V zásobě něco mám, od čeho mnoho doufám.

Eliška.

Ach pověz, kdež jaká dobrá jeví se čáka.

Lidmila.

Dokovád nesnese, dřív slepice nekdáká.
Jen něco napovím. Pan Plachý, učitel
Náš bývalý, statný tež Prahy hájitel,
Ten věrný vlastenec, jak vím, je Škretův ctitel.
Ten veleslavný muž a otce tvého přítel,
Jehož tak vysoko si váží král náš pán,
Ten v té nesnázi buď na pomoc povolán.

Eliška.

Ach byť i uvolil; zdaliž co prospěje?
Jesutná má i tvá snad bude naděje.

Lidmila.

Teď z ticha. Otec tvůj, tuším, se blíží k nám.

Eliška.

Já se třesu strachem. Jak před něj stoupit mám?

 

Výstup pátý.
PŘEDEŠLÉ. TUREK Z ROŽMITÁLU.
Turek (z postranných dveří).

Aha! tu dívčiny jsou obě pohromadě.
Jak otce ošulit, spolů sedíte v radě?

Eliška (ruku mu políbíc).

Vítejte otče nám.

Lidmila (z druhé strany ruku mu políbíc).

    Kdo prý v té peci líhal, –
Jak přísloví praví, — jak živ jiných tam  stíhal.
Dělával to pan strejc?

Turek.

    Co vy tady kutíte?

Eliška.

Mluvíme, šijeme...

Lidmila.

    Pleteme, jak vidíte.

Turek.

Pletete pletichy, žvatláte o milítkách.

Eliška.

Ach ne.

Lidmila.

    My mluvily spolů o nových svítkách.

Turek.

Kdo Vám by uvěřil? Myť víme, co kutíte.

Eliška.

Tím otče myšlením do jista nám křivdíte.

Lidmila.

Eliško, nech toho! Kdybys se hájila;
Mysil-by jen pan strejc, žes vinu tajila.
Darmo vyvrátiti mníš jeho podezření;
Nevinným, jak jsme my, hájit se třeba není.

Turek (žertem).

Jdi ty prostořeká. Tys pravá žamputářka.

Lidmila.

Vím, kam se předc hodím; můž ze mne být kramářka.

Turek

Jak štěbetat umíš; třebas i mastičkářka.
Nyní však dost šašek; mám oběm Vám co říci.

Eliška (pro sebe).

Ach mne pojímá strach!

Lidmila (tajmo k Elišce).

    Teď strejc nám rozžne svíci.

Turek (sedna).

Pan Waldorf u mne byl.

Lidmila (tajmo).

Huy! tudy vede stopa? Turek Na vás si stěžoval.

Lidmila (na hlas).

I toť je hezká kopa.

Turek

Že prý si obě jen děláte z něho šašky.

Lidmila.

Dvé dívčin veselých provádí rádo frašky.

Turek.

Jej statný Jean de Verth, slovůtný vojska vůdce...

Lidmila.

A spolů hrabivý všech skoro zemí škůdce...

Turek (na to nehledě).

Jak muže nevšední známého obratností —
A to mnoho platí — svou poctil důvěrností.
Ten rek nad Dunajem, teď letmo zas nad Rheinem
Vítězně bojoval s naším vzdy Hubenšteinem.
Tak on pro císaře, pro cirkev bojoval.

Lidmila.

A všady nemalou kořist si sdrancoval.

Turek.

Takého nesluší vám muže mít v ousměšky.

Lidmila.

On dřív urazil nás, a v nás veškeré Češky.

Eliška.

Hanil nám naši vlast, a tupil češtinu.

Lidmila (horlivě).

Nemá-li popudit českou to dívčinu?

(posuňky Valldorfovými)

„Co mi po čestynu? Ta šeč a českej malíš,
To sa nyc nestojí; tám sa to any halíš."

Turek.

On malby jest znatel, má sbírku vybraných
V svém domě obrazů...

Lidmila.

    Kořistí sebraných.

Turek.

A malbu Škretovu jest v stavu ceniti,

Lidmila.

Ji neznav?

Eliška.

    Krajana neměl tak tupiti.

Lidmila.

On řečí hanlivou urazil Škretu těžce.

Eliška.

A Čecha hájiti příslušno bylo Češce.

Turek.

Vy jste tak horlivě malíře zastávaly,
Jak by jste obě dvě si jej zamilovaly.

Eliška. (se zapýřic očí sklopí).

Ach!

Turek (to znamenaje).

Dcero, co vidím? — Jak rdějí tvé se líce!
Ty očí sklopuješ, ty hoříš jako svíce.

Eliška (zmatena).

    Ach otče!

Lidmila.

        Nuž co pak by bylo také více?
Eliška děvče jest spanilé, ušlechtilé;
Pan Škreta srdce má pro všecku krásu čilé, —
Jak, malíř mít musí — a dívku lepotvárnou,
S anjelským pohledem, s tou duší něžně švárnou,
Elišku mou milou, vlastenku pravou, zdárnou,
Vší krásou oděnou, an pannu maloval;
Není se co divit, že ji zamiloval.

Turek (vážnĚ přívětivě).

Eliško, pravda-li, co Lidmila povídá?

Eliška. (u větším zmatku)

    Ach otče můj....

Lidmila.

        I nu toť i slepý uhlídá.
Holá že pravda jest, co panu strejci káži.

Turek (nevrle k Lidmile).Primátor s Lidmilou

Ty žamputářko mlč!

(k Elišce přívětivě).

Tebe dcero se táži.

Eliška (ostýchale).

Jak víte, tady mne pan Škreta maloval...

Turek.

A malby nehledě si s váma laškoval.

Eliška.

Já tady s Lidmilou, pan Škreta tamto seděl...

Lidmila.

A na ni pohledem tak něžné žhoucím hleděl....

Turek (za Škretou hroze).

Počkej, já naučím tě po malířsku hledět.

Lidmila.

Že Milka viděly jsme jemu v očích sedět.

Turek (mrzutě).
Tos ty jen viděla.
Lidmila.

    I to z nás každá vidí.

Turek (přísně).

O tom jen promluvit cudná se panna stydí.

Lidmila.

Nono, to známo jest, že my jsme tomu rády,
Když tvorstva králové do jarma něžné vlády
Se nám podávají. — Že to i viděla

(o bedra Elišku jednou rukou obejmouc)

Ta citlivůstka má? Onať se styděla,
An právě jako teď se rděly její líce.
A, strejče, hořela vám jako žžavá svíce.
Eliško, pravda-li?

Eliška (studnou s výčítkou).

    Co děláš Lidmilo?
Já se třesu strachem.

Lidmila.

    Že tě to těšilo,
An Škretu vidělas tvou vnadou zníceného,
A tobě tak vřelou milostí oddaného?

Turek.

Kdo ví, ku kolika Vlaškám taktéž se stavil,
Jen by při malbě snad dlouhou si chvíli bavil.

Eliška (horlivě).

Do jista otče on...

Lidmila.

    To strejče chyba lávky.

Eliška

On nás ujišťoval...

Turek'

    Liché to jsou rozprávky.

Lidmila.

Že jej nelákaly krásenky v cizině...

Eliška.

Věrná že vábila jej touha k otčině...

Lidmila.

Za věrnost v cizině nám Češkám zachovanou
Ždá být na odměnu českou oblažen pannou.

Turek (k Elišce).

Tě si za odměnu zvolil primátorovnu.
Jeť málem spokojen. Proč nechce hned cárevnu ?

Lidmila.

Vy byste strejče sám byl nebyl odolal,
Kdybyste byl viděl, jak něžně plápolal.

Turek.

To tys dotápěla, až z jiskry pošel plamen.

Lidmila.

Již plane. Co dělat? Teď řekněte Vy Amen
K jejich zasnoubení.

Turek.

    Teď já řku „chyba lávky."

Lidmila.

Saďte, že budeme předc brzo mít odávky!

Turek.

    Jen s jakým ženichem.

(k Elišce přívětivě)

        Co tys odpověděla?

Eliška (v zmatku).

Já byla zmatena... já věru nevěděla...

Turek.

Co máš odpovědít? A on tvé mlčení,
Jak mu to vhod bylo, vzal za posvolení

Eliška.

Já odpověděla... by mluvil o tom s Vámi

Turek (několikrát sem tam pochodě).

Zvíť naše mínění, až bude mluvit s námi

(zůstana před Eliškou stát)

Ty víš: Král odměnil mé zásluhy zemanstvem.
Již zetě jednoho počítám mezi panstvem,
I pro tebe také v zemanstvu najdu zetě.

(zas pocházeje)

To můžeš vzkázati malíři panu Škretě.

Eliška.

Ach otče můj, pro Bůh! nečiňte mne nesťastnou!

Turek.

Mé pocty tebe též chci viděti oučastnou.

Eliška.

Vy k sňátku s nemilým nutit chcete mne strastnou?

Lidmila (trpce).

Za to ti vystrojí tatínek svatbu mastnou.

Eliška (žalostně).

Nastojte! Tedy mám touhou jesutnou nýti?
A s mužem nemilým jak mohu šťastna býti?

Turek.

Pah! všecko Se podá. Když vy se jenom vdáte,
Tu lásku k manželu potom najednou máte.

Eliška (před otce kleknouc).

Ach otče vizte mne Vašich zde u nohou,
Nechtějte zkaziti svou dceru nebohou!

Lidmila.

Vším právem strejče Vy se Turkem nazýváte,
An se svým dítětem turecky nakládáte.

Turek (hněvivě).

S tebou já nemluvím, nezbedná žamputářko.

(Elišku laskavě zdvihna)

Vstaň, a se upokoj, má milá, něžná snářko!
Zapuď ty trampoty, bude vše dobře zas,
Bolný ve krátce blud mocný zahojí čas.

Lidmila (trpce).

Na čas odkazuje, kdo nechce hojit rány.
Ay Škretu pošli dom, vyvol si mezi pány
Statného ženicha! Necht Škreta hořem znyje,
Nechť k tobě ubohá hnusná i vnoří zmije;
Vše jedno, když jenom rytířkou se nazýváš.
Necht i utrápenou tvář slzami políváš,
Na svého blaha rum ustálým srdcem hledíš,
Nechť i osiřalá na pustém hradě sedíš.

Turek (k Elišce laskavě).

Co nezbeda tlachá, nepřipusť k srdci sobě.

Eliška (truchlivě).

O kýž bych ubohá ležela v tmavém hrobě!

Lidmila.

Nač pak si stěžuješ? Dám já ti lepší radu:
Vyvol si ženicha, Waldorf ku příkladu.

Eliška (bolestně).

I ty mne sužujes?

Turek (opravdově).

Proč ne? On ji chce mít,

Lidmila

Můžeš, jak on říká — můžeš s ním tobše šít.

Turek

Budeš s ním blaze žít.

Eliška (se s úžasem odvrátí).
Lidmila.

    On rytíř jest a pán.
Žel jen, že vše u nás mu zdá se býti kmán,
Vše podlé. Snad ty též.

Turek.

    Proč jeho jen nabíráš?
Hadí jazejček svůj proč jen o něj otíráš?

Lidmila.

Ten cizí neruda, jenž potem Čechů tyje,
A Čechy předc tupí, hnusí se mi co zmije.

Eliška.

Mnou hrůza potřásá.

Turek (přísně).

    Slyš tedy výrok můj;
Ten, byste věděly— ten neoblomný stůj.
Když Waldorf Škretu sám za mistra výtečného
Uzná, svou pochvalou poctí obraz od něho...

Lidmila.

Až peklo vyhoří, čert bude pochován...

Turek (jako by neslyšel řeč dokonaje).

Pak tvůj za manžela ti bude Škreta dán.

Lidmila.

Buď zeman, či nebuď?

Turek.

    Zemanstvo, nebo chvála
Sokova ji mu dá. V tom stojím jako skála.

Lidmila.

Tak smlouva ta platí?

Turek (přikyne hlavou).

Eliška.

        Výmínku kladete,
Již nelze splniti.

Lidmila (hořce).

    O blaho dítěte
Pan strejc tak pečuje. —To když se nestane;
Jak tu zní výrok Váš?

Turek.

        Waldorf ji dostane.

Lidmila (trpkým smíchem).

    Výborně!

Eliška.

        Běda mně?

Lidmila.

    Teď tedy počne bitva.
Však strejče pomněte: Křemen rozřízla břitva,
Na ptákověštci když hrdý to Tarkvin žádal.
Však dáte lhůtu nám, an tolik jste ukládal ?

Turek.

Za lhůtu — měsíc dám.

(Odejde.)

Eliška (Lidmile v náručí padnouc).

    Ach já neštastná roba!

Lidmila.

Nezoufej, rozmilá, zasvítá lepší doba.
Milek nám soudruží, a s ním duch vlastenectví,
Ti oba oslaví Škretovo umělectví.

(Opona rychle spadne.)

 

Druhé dějstvo.

Komnata jak v předešlém dějstvu.

Výstup první.
LIDMILA, JIŘÍ PLACHÝ.

Lidmila u stolu sedí, Plachý blíže ní, oba jakoby delší rozmlouvání dokonávali.

Lidmila.

Teď, mistře Plachý, jak věc naše stojí, znáte, Jiří Plachý s Lidmilou
A jiste outrpuost s naší Eliškou máte.

Plachý.

I věru, toho bych se předc byl nenadál,
Že můj rozvážlivý by přítel na tom stál,
Co jste mi pravila. Nevím, co k tomu díti.
Divná to vrtocha.

Lidmila.

    On zetě jen chce míti
Ze stavu zemanu.

Plachý.

    Stav a urozenost
Nikdý nepůsobí v manželstvu blaženost.
Duševné povahy a mravy více váží.

Lidmila (trpce).

Na stav se tchanové a na peníze táži.
Zeť-li se člověku předc rovná, nedbají,
Co srdce naše dí k němu, se neptají.

Plachý (levnou předhůzkou).

V tom, panno Lidmilo, Vy trochu přepínáte.

Lidmila.

Holá to pravda jest; i Vy to sám uznáte.
Považte: Hubenštein, ten blb, ten darmosnědek,
Ten hnusný kazičech, ten má u strejce předek
Slovutným před Škretou.

Plachý.

        Nepochopuji věru,
Jak Hubenšteinovi by svou mohl dáti dceru.
Jeť Škreta muž, a muž v ouplném slova smyslu,
Kralomyslný lev naproti tomu — syslu.

Lidmila.

Sysel ze Syslovic. To strejc nade vše cení;
Ty jemu vrtochy vyvrátit možná není.

Plachý (vstana).

O to se pokusím. A když nic nevyřídím;
Pak jiných k oučelu prostředků nám vyslídím.

Lidmila (s ním vstanouc).

Když Vy slovíčko "ze" před jmeno Škretovo
Zněkad vymůžete, je všecko hotovo.

Plachý (se pousmívaje).

Kdo ví, co se udá?

Lidmila.

    Nečasto — Bohu žel! —
Ted svět odměňuje tak uměleckých děl.
Kdo v radě řečnit zná neb v boji mečem rubit,
Neb množit důchody, ten smí tou ctí se chlubit.
Co umělec platí? on v duchu vytržen,
Oddán jen Uměnám jest v světě povržen.

Plachý (se usmívaje).

Má předce kouteček ve valné zpoustě světa,
Kde povržen není blahoslavený Škreta.
Mocen v Eliščině ve srdci kraluje,
I srdce Vaše mu přátelství věnuje.

Lidmila.

Vždyť krásenkami nás Vy páni zovete,
Proto v srdci čilém něžného děvčete
I krásy pěstitel svým právem panuje.

Plachý.

Zde počkám, až pan strejc se vrátí ze sluje.
Když mezi čtyřma s ním očima promluvím;
Snad předc ty vrtochy mu z mysli vymluvím.

Lidmila.

Ach Vase výmluvnost, ač chvalně vůbec známa,
Zde málo prospěje. Tím hůř pak bude s náma.

Plachý (napolo žertovně).

Jiří se jmenuji, — jen mějte důvěru! —
Jak draka on, tak já tu zmohu příšeru,
Jež milých žaček mých

(ji pod bradou pojma)

    a mého prítele
Blaho chce sprzniti. Buďtež vy veselé!
Když tak Eliščin bol a Škretův uléčím,
Tím se nejenom Vám, i vlasti zavděčím.
Pan Turek přijde snad; Vy tedy se odstraňte!

Lidmila (ruku mu políbíc, v odcházení)

Jak Prahu předloní, tak mistře nás teď chraňte.

 

Výstup druhý.
PLACHÝ (sám se procházeje).

Hle, hle! Pražského já žákovstva statný vůdce,
Já Jiří Plachý mám teď býti s mužem v půtce,
Jemuž jsem po boku stával v nebezpečenství,
S nímžto jsem sděloval mužná pro vlast snaženství:
A proč? — Pro dívčinu pro zamilovanou.
Jací osudové komu se namanou,
Kdo můž předzvídati? — Já hlava bradatých
Zde libomudrců, jež láskou pojatých,
Si málo všímají tu vášeň za dětinskou
Za hřičku jen kladou, směšnohru zde Ploutinskou,
Jak jsem vykládával sborům pozorných žáků,
Teď sám provozuíi,

(se ohlídaje)

        jen že nemám diváků.
Hahahaha! Musím plným se hrdlem smáti,
Ve věci takové an se zde vidím státi.

Výstup třetí.
PLACHÝ, TUREK Z ROŽMITÁLU.
Turek (prostředními dveřmi přijde, spisy pod paží maje, které odloží).

Ay mistr Plachý zde? Vítejte naší snahy
Statečný soudruhu při zastávání Prahy!

(ruku mu podada)

Srdečné vítám Vás

Plachý.

        Srdečně děkuji.

Turek.

Že jen tak zřídka Vás vidět je, lituji.

Plachý.

Vždyť víte, všecken čas vědám že věnuji.

Turek.

Vážná to jistě věc, ježto z Vašeho sídla,
Od Vaších průzpytů Vás mistře k nám vybídla.

Plachý (rozmarně).

Sokol též někdy rád svá z klece vymkne křídlou

Turek (na sedadlo jej pobídna, a sám se posadě).

Jsem tomu povděčen. — Nuž co nám nesete?

Plachý (sedě).

Jsem zde co přímluvčí něžného děvčete.

Turek (rozmarně).

Aj pravdy vznešené velectný skoumatel
Přichází dívčiny choulostné jednatel?

Plachý (vážně a srdečně).

Vždy štěstí člověka je vážno člověku.
Aspoň tu vlastnost já se sebe nesvleku.

Turek (přívětivě).

Předneste žádost svou! Není-li, co žádáte,
Věc zcela nemožná, povolna mne shledáte.

Plachý.

Možná je, ba Vy k ní uznáte se povinna,
Pak-li spokojenost Vám co platí dceřina.

Turek (vždy ještě v rozmaru).

Aha, teď rozumím. Snad na mne žalovaly
Mé dívčiny, a Vás na pomoc povolaly?

Plachý.

Mají tu důvěru, že učitel někdejší,
Váš přítel a ctitel, Váš hněv zas ukonejší.

Turek (trochu rozmrzelý, vstana).

Ouřad to na sebe nevděčný béřete.

Plachý (též vstana, srdečně).

Vy předce žádost mou mi neodepřete.

(vážně)

Vy práva štít statný matnému předsudu Jiří Plachý u primátora
Snad k vůli dceři své se ztrápit ve trudu
Nedáte? Vrtocha by ta Vám drahá byla.

Turek.

Proč sobě ženicha jiného nezvolila?
Starý ten mládenec se právě jí zalíbil.

Plachý.

Mladší-li Waldorf jest, jemuž jste Vy ji slíbil?

Turek.

I stářím i stavem jí Škreta jest nerovný.

Plachý (s upřímou stále důvěrou).

Slepý to bůžek jest, jenž cit budí milovný;
Slepá i Themis jest ta Vaše bohyně.
Za zlé-li můžete něžné mít dívčině,
Vaším že nehledí okem na mileného,
A v tom že volení citu poslouchá svého?

Turek.

Bolestně ze sna pak procitne mámivého.

Plachý.

Jest Škreta, věřte mi, muž srdce spanilého
Jemužto blaženost milého dítěte
Vy svého svěřiti bezpečně můžete.

Turek.

Jímž král mne poctil, stav, když nelze na syna,
Aspoň na manžela zdědit chci dceřina.

Plachý.

Hodnost ni na rodu, ni na názvisku matném,
Zakládať se v činech a duchu pravostatném

Turek. (vážnou přísností)

To pravda. Jen že tím se Škreta nevykázal.
On — co neprominu — on s Vaňkem se potázal,
Když vrah od severu zde Čechy drancoval:
On — nepotatilec — ve Vlaších zevloval,
A maje brániti své vlasti zde udatně,
V cizině surovou se malbou kochal matně.

Plachý.

Neméně umělec dodává ozdoby
Své vlasti, než kdo ji chrání od poroby
rekovnou pravicí. A chvály často rovné
Dosáhne Uměna, jak zásluhy bojovné.

Turek.

Nuže, na Škretovi to když dokážete,
Zasnoubiti nedlím mu svého děvčete.

Plachý (ruku mu podada).

Nuž tedy slovo s to!

Turek (rukou dáním).

    Že v slovu stojím, víte.

Plachý.

A tím ode druhé výminky upouštíte?

Turek

Pane ode které?

Plachý.

    Že Waldorf sám uznati
Za mistra Škretu má, by svou mu dceru dáti
Vy jste se uvolil. Tak prý jste stanovil.

Turek.

To své prostořeké jsem strýnce proslovil,
Když na Waldorf mi nepřestala zloláti.

Plachý.

Jak mohl jste nad sokem soud pane soku dáti?

Turek

Tím chtěl jsem sprostiti se nemilého zetě.

Plachý.

Cizinci k vůli tím jste křivdil Čechu Škretě.

Turek.

Ochotník malby můž pronest o malbě soud.
Waldorf za to znám.

Plachý.

    Waldorf není než bloud.
I ač se znatelem a ochotníkem staví;
Není než nedouk i v této věci žvavý.

Turek.

V té věci, mistře, snad Vy nejste sám nestranný;
An vůbec učení nenávidí lid branný.

Platchý (ousměškem).

Vždyť sám jsem zbraň nosil.

Turek.

    Štvavým mne Lidmila
Jazejčkem k výroku tomu dodráždila.

Plachý.

Tak nestojíte v tom?

Turek.

    Má míti děvčete
Výmínkou pod dvojí. Buď mne dokážete,
Že Škretu věncuje jak reka sláva stejně;
Neb Škreta pochvaly dobuď na Hubenšteině.

Plachý.

Nebyl bych se nadál sudí že Pražanů
By soud mohl ostavit nad orlem hávranu.
Já jdu, však vězte: jejž jste měl soubojovníka,
V té věci budete vždy mít za protivníka.

Turek. (jej provázeje).

Kdo za to může? Osud nad smrtedlníky vládne;
Však doufám, přátelství že naše zas omládne.

 

Výstup čtvrtý.
TUREK sám, LIDMILA u dveří poslouchajíc.
Turek.

Hle hle! jak vysoko pan Škreta sobě sahá!
Ba věru taková by malba byla drahá;
Kdyby, kdo malovat mu svou chce dceru dáti,
Než ji domaluje, měl jemu ji provdati.
Aj z toho nebude nic, vzáctny pane Škreto!
Ne každé vypučí, co bylo zrnko seto.
Vystavte volně svá, kde chcete, tenata;
Najdou pro Vás jiná, tuším, se děvčata.
K oltaři jen zeman Elišku mou má vesti,
Nebo kdo nad jiné se chvalně smí vynesti.

 

Výstup pátý.
TUREK, LIDMILA.
Lidmila (za dveřma vyklouznouc).

Jak strejče můžete jen na svém slovu státi?
Proto za Waldorf mohl byste dceru vdáti?

Turek. (žertem jí hroze)

Aha! poslouchalas za dveřma ty všetečná!

Lidmila.

Eliška bude mi za poslouchání vděčna.

Turek.

Proč na Waldorf štveš? Či chceš ho sama sobě?

Lidmila (směšným úžasem)

Brrr! v jeho náručí? To líp je ležet v hrobě.

Turek.

Počkej, však ty budeš jiném o textu kázat;
Jen až do otepě budeš mít písek vázat.

Lidmila.

Líp starou pannou být, než za toho se vdát

Turek.

Počínáš záhy již na starou babku hrát.

Lidmila.

Na starou babku já?

Turek

    Vlastních milítek v mládí
Si ženštiny hledí; když stárne, cizí svádí.

Lidmila.

Hle hle! Jaký to šprým. — Proto jsem babkou Vám,
Že více než Vy sám o Vaši dceru dbám.
Proč páni v takové držíte nás porobě?
Je slušno, abychom my pomáhaly sobě,

Turek (s hořkostí).

By dcera otcově se vůli zpouzela,
Má strýnka k odporu by ji popouzela,
Arcit to slušno jest.

Lidmila.

    Inu kdo za to může?
By jím se bránila, dostala trní růže.

Turek.

Já ti je otupím, a vaši zpouru skrotím.

Lidmila.

Já moci veškeré na Hubenšteina srotím.
Oč, že v té půtce já rytíře s oře skotím?

Turek.

Ať jenom neskotíš v té půtce sama sebe.

Lidmila.

Vy jste tak studený, že mne u Vás až zebe.

(jde ke dveřím postranním, a volá do vnitřku)

Eliško, pojď ty sem! Snad vyslyší strejc tebe
Spíš nežli strýnku svou.

 

Výstup šestý.
PŘEDEŠLÍ, ELIŠKA.
Eliška (vyjde bledou tváří skormoucena).
Turek (to vida starostlivě).

Pro Bůh jak ty vyhlížíš!

Lidmila (ji za ruku pojmouc).
Eliška (žalostně).

Ach otče ubohou svou neosiřte děvu!

Lidmila (prosebně).

A neostavte ji za oběť svému hněvu!

Turek (laskavě).

Co pak jsi seznala mne otcem tak ukrutným?

Eliška.

Nad mým se osudem ustrňte tako smutným!

Turek.

Vždyť láska k tobě jen velí mně takto konat.

Lidmila (důtklivě).

Vidíš, vždyť láska jen hořem nutí tě stonat
Co pak hořekuješ? Otcovská láska tebe
Před časem sprovodí do blahotného nebe.

Turek (srdečně).

Tvé blaho, dcero má, mým jen je zřetelem.

Lidmila.

Proč buď Valldorfovou, buď máš být anjelem.
Na tom, neb na onom světě, na každý pád,
By tě vyvýšenou tatínek viděl rád.

Eliška (něžnou výčitkou).

Jak můžeš, Lidmilo, v mém hoři šašky tropit?

Lidmila.

Led aby roztanul, chci trochu strejci topit.

Turek (hněvivě).

Hubařko nezbedná, jak věru mně dotápíš,

(laskavě opět a pečlivě Elišku pojma)

A spolu nebohou Elišku jen mi trápíš.

Lidmila.

Trápí ji ovšem víc nevlídnost otcova. –
Já šaška zastávám u dvoru králova.
By se zasnoubila za muže nemilého
Proň muže opustíc nade vše mileného,
Král, –

(s uštípečným potahem)

    neboli Sultán – na dceru svou naléhá.
Ten nerozum šašek

(na sebe poukážíc)

        svým vtipein ostrým šlehá.
Rozsuďte, pane, sám: Šašek-li nebo král

(Elišku za ruku pojmouc)

Žehadlo bolnější dceři do srdce vklál?

Turek (víc žertovrně než hněvivě).

S ženským kdo jazykem se zápasit pokusí,
Ať jest Demosthenes, předc sirky táhnout musí.

Lidmila

Tak mým se jazykem přemožena vyznejte,
A Škretu za chotě naší Elišce dejte!

Eliška.

Ach otče v srdci mém bolest planoucí zhojte
A s mužem mileným, se Škretou, dceru spojte!

Turek (mírně).

Tys růže právě jen vykvětlá z poupěte,
On dub již chřadnoucí.

Eliška.

        Nechejte děvčete
Milého ku prsoum se muže něžně linout,
Jak břečtan o něho své lokty tulně vinout!

Lidmila.

Sloužíť on uměnám, a ty na svého sluhu
Lesknouti nechají věčného mládí duhu.

Turek

Jen že kdo Uměnám na službu se oddává,
O svou smrtelnou choť prý velmi málo dbává.

Lidmila.

To jistě jen o nich všedníků závist bájí,
Jež, — jak by cos byla — svou malichernost hájí,
A na statu, kteréž do sebe nemají,
Jak na ničemnou věc surovci zlolají.

Eliška (Vroucně).

Duch Škretuv vznešený, jenž vzhůra se vymyká,
Titěr si nevšímav, ten právě mne proniká,
Ten duch zajímá můj, ten mě ke Škretě víže,
Mocný ve srdci mém že vládne jako kníže.

Turek (surově).

Ve srdci tvém panuj co velemocný kníže;
Od domu zabaví jej závory a mříže.

Lidmila.

Mřiží a závorou opatřte svého sídla;
Přes mříž a závory svá vznesou Milka křídla.

Turek.

Těch já mu pořezám.

Lidmila

    Kde najdete hned nůžek?
Než se ohlídnete, rychlý ten tam je bůžek.

Turek.

Milek jen moci má u těch, kdo v něho věří
Moudrost mu vyškube z peroutka jeho peří,
A šíp mu otupí.

(jako by něco venku slyšel k Lidmile)

Než koukni, kdo se blíží.

Lidmila (k prostředním dveřím pohledší).

Pan Waldorf po schodech se jako hlemejžď plíží.

Eliška (rychle do komnaty se ubírájíc).

Pryč odtud! jeho vzhled mé srdce bolem tíží.

Lidmila.

Mně nohy k podlaze té jeho příští klíží;
Já tady zůstanu třebas jenom na zvědy
Pan strejc snad dovolí, bych přišla lišce v sledy.

Turek (nevrle).

Ty si dělej co chceš; po tobě já se neptám.

Lidmila.

Já jen o klevetách slovíčko mu pošeptám,

 

Výstup sedmý.
VALLDORF, TUREK, LIDMILA.
Waldorf.

Jelám svůj komplement Vám uroseny pán,
Frailičko taky Vám.

Turek.

Budtež mí přivítán.

Lidmila (vzdorně).

Ja Vám neděkuji za Vaše pozdravení.

Waldorf.

A proč?

Lidmila.

    Inu, já vím, že tak upřímé není.

Waldorf.

Upšímé, a proč ne? Vy jste frailička hezká.

Lidmila (laškovným podivením).

Možná-li? Snad se pán mejlí. Jsem dívka česká.
Jak Vám se líbit mám? „V Čechách je 'šečko kmán.“

Waldorf (jí žertem hroze).

Ah Vy jste šelmička.

Lidmila (bez žertu).

        Neřekl to prvé pán?

Turek.

Nech toho, Lidmilo!

Waldorf.

        I to byl jenom špás.

Lidmila.

Ay! šprýmy takové oblíbiž sobě ďas.

Waldorf (se ohlížeje).

Eliško, kte bak je, mia sposa, má nevesta?

Lidmila.

Nevěsta? Z toho chléb Vám nevykyne těsta.

Waldorf

To sas nerosumím. Vy pošád šprychle máte,
še já nyc rosumím.

Lidmila.Lidmila s Waldorfem

    An všecky řeči znáte;
Prož ne i češtinu? Vždyť český chléb jídáte.

Waldorf (mrzutě).

S tou češtynou pošad mi sekýrujete.

Lidmila

Proč Vy tu češtinu pořád zlehčujete?

Turek

Náklonnosti Češky tím nedobudete.

Waldorf.

Zpíváte taky tak? — Šíkáme „česky plesky"

Turek.

Vašinci tak praví, my díme „česky hezky."

Waldorf.

Tejd česky neumit pšide v Čechách to mody.

Lidmila.

Než tomu bude tak, uteče trošku vody.

Turek (Vážně a vroucně).

Čech mateřčinu svou tak jadrnou a stručnou,
Řeč nad tolikerou tak jemnou, lepou, zvučnou
Vším právem miluje. Jí umu bystré zpyty
Důrazně prosloví, statné i něžné city.
Proto jak máti jest mateřská řeč nám drahá,
A kdo ji hanobí, ten nám do srdce sahá.

Waldorf.

Co je mi do tocho? Já českým už copákem
Bejt pšeci nebudu; a něci bejt víc šákem
Českýho kantora. Sůstanu cisosemec.

Lidmila.

Tak nechte Češky být. Němkyňku sobě Němec,
Čech Češku chotí vol; tak bude vše v pořádku.

Turek

Co tobě do toho? Hleď jehly si a přádku,
Jazejček v uzdě drž!

Waldorf

        Frailička Lidmila,
'dyž tu ten malís pyl, tak furt mi soušila.
Sur mon honneur! ten 'lap frailičkám 'lavy smátl.
A já jsem pšišel Vás se, pan Primátor, ptát,
Elišku 'cete-li tomu malíši dát.

Lidmila.

Co Vám je do toho? Tak já se teď smím ptát.
Zde jest vše kmán. Jak má pan strejc Vaším být tchánem?

Turek

Nepleť se do toho! V svém domě já jsem panem,

(k Waldorf)

Vy, pane rytíři, jste žádal o Elišku.

Waldorf (pyšně).

Freilich; z Elišky ja 'ci udelat rytýšku.
'dyž ale ona snad 'ce radš jít za malíšku,
A 'dyby malíš měl můj Nebenbuhler bejt;
To byl by šimf, kterej bych any nemoh smejt.

Turek (uražen).

Taký soumilenec Vám není hanobou,
An Pražan rodný jest, umělců ozdobou.

Lidmila.

Ten hrdopýšek, hle! jak tady se nadírá,
A svou urozenost jak drze nám vytírá!

Waldorf

Muší povášit pán, še, 'dybych pro malíše
Já tady dostal koš, by šimf byl pro rytýře.
Tak, pan Primátor, jak stojíme, Vás se ptám.

Turek

Já jsem se vyjevil, že Vám Elišku dám;
Její vsak lásku si dobýt musíte sám.

Waldorf.

To tobše. Ale 'dyž 'ce vona mít malíše ?

Lidmila.

Než hrad s nemileným, s milým jest blažší chýše.

Turek.

Prohlásil jsem se již, kdo za manželku míti
Elišku mou chce dceř, zeman že musí býti.

Waldorf. (hubu si jako utíraje).

To dobše, to ten 'lap si bude utšít chubu.

Lidmila.

Vám též pečenky té nedostane se k zubu. Já za to Vám stojím.

Waldorf.

Pšec bude má frailinka.

Lidmíla.

    Slíbil jste, když druhá se vyplní výmínka
Elišku Škretě dát, Jak tedy?

Turek (smíchem).

        To jsem pravil
Jenom, bych zetě se mi nevhodného zbavil,
Věda, že splniti výmínku jest nemožná.

Lidmila.

Tak pane strejče jste Vy liška tak bezbožná?
To ale neplatí; Vás víže slovo dané.

Turek

Co jsem ustanovil, hleď tedy, at se stane.

Lidmila.

Když tedy se splní, pak dáte dceru Škretě?

Turek.

Buď tak: když se splní, tu přijmu jej za zetě.

Lidmila.

Nuž strejče slovo na to

Turek.

        I ano, slovo s to.

Lidmila.

Ted Milku nám pomoz!

Waldorf (oulisně).

    Nesmím ja vedet, co
To sa Bedingung je?

Turek.

        Výminku vědět máte.
Já jsem ustanovil...

Lidmila (do řeči mu padnouc).

         I strejče co děláte?
Což chcete docela Vy cestu zamezit,
By pravda nikterak nemohla svítězit?

Turek.

Ty svého sobě hleď!

Lidmila.

        Nemožnou uznáváte
Výmínku, a ji tím nemožnější děláte.

Turek.

Vím dobře proč.

Waldorf.

    Tak co?

Turek

        Slavného když uznáte
Za mistra Škretu sám, když jemu chválu vzdáte...

Waldorf.

Co tedy bude bejt?

Turek.

        Má Škreta mít mou dceru.

Lidmila.

Pan Turek určil tak, a po turecku věru.

Turek.

Mlč ty prostořeká!

Waldorf

        A to 'dyž netokaše,
Co potom bude bejt?

Turek.

Eliška bude Vaše.

Lidmila.

    Za obět dostane holubici krahujec;
Tak to ustanovil věhlasný můj pan ujec.

Waldorf (potměšile si ruce mna).

Já tocho fušera mám 'hválit? Na mou tuši,
Na to ten grobián si dlouho počkat muší.

Lidmila.

Svou soku vzdáti čest zdráhat se budete;
Ve věci ale své jak soudit můžete?

Waldorf

Já na keméldy jsem se koukat šel od Škrety,
'dyž tak je 'hvalily frailičky. Je to smety,
Co za nyc nestojí. Co jsem od necho videl,
To 'dybych maloval, mein Seel' sám bych se styděl.

Lidmila.

Ty hrozny liška též trpkými tupila.

Waldorf.

Já vím, še nevesí mi panna Lidmila.

Lidmila.

A když je tomu tak, sám tím je vinen pán.

Waldorf.

Še já mám Recht, to Vám tokáše Talián.

Lidmila.

Vy pravdu mít?

Waldorf

Pšijel sem s pánem z Janovic

Nu ten tokáše Vám, še Škreta umí nyc.

Lidmila.

Cizinec o Čechu vždy soud pronáší stranný.

Turek.

Kdo tedy soudit má?

Waldorf.

        I stejší Škretu haný
Malíši, já to vím.

Lidmila.

        Snad liška jako Vy
Haní, co neumí.

Turek.

        Chceš tedy soudit ty?

Lidmila.

Snad, co mnohý znatel, bychom též rozuměly.

Turek.

Ty tomu rozmíš co koza petruželi.

Waldorf

Já pána z Janovic 'čera byl navšibít,
Proto še k tomu chtěl jsem Taliánu jít.
Ten má Vám másterštuk od mistra Espadrona –
Je to, jak Lukáš íust ji maluje, Madonna —
Ten 'dyby jste .videl!

Turek.

        To Škreta maluje
Pro Tejnský Chrám.

Waldorf.

        I to se tobše streffuje,
Allons donc! K tomu já tejd Taliánu pudu,
A chnedle ten keméld od necho koupit budu.
A 'dyž Vy ten keméld se Škretovým srovnáte,
Tu kvis, se fušer jen je Škreta, u'lídáte.

Lidmila (popuzena).

Nuž, pane, slovo s to. Když to se Vám udá
Dokázat, tak se Vám Eliška volně vdá.
Za to Eliščiným Vám směle jmenem ručím.

Waldorf (jako Škretovi hroze)

Ty českej grobián! Počkej, já tebe učím!

Lidmila.

Když však zahanbena uznati se musíte;
Již slovo Vám dané Škretovi postoupíte?

Waldorf.

Von še mi sachanbí? Hoy to se nykda stane.

Turek.

Kdo může věděti?

Waldorf.

        Nic se nebojte, pane.

A Dio!

(Odchází)

Lidmila.

        Jámu an jinému kopete,
Ať v ní naposledy se sám neoctnete.

 

Výstup osmý.
TUREK Z ROŽMITÁLU, LIDMILA, pak SLUŽEBNÍK.
Turek

Proč svůj jedovatý brousíš na něm jazejček?

Lidmila.

A já nerozumím, co má na něm pan strejček

Turek.

On muž je važený, a všudy mnoho platí.

Lidmila.

Proč ale, to nevím. Že češtinu tak hatí?

Turek.

Kladeš mu za vinu, že česky neumí?

Lidmila.

Mohl již se naučit, v Čechách dost dlouho dlí:
On však, co česko jest, nepřestal haniti.

Turek.

Předc ale nelenil vlast naši brániti,
Když sobě vrah cizí ji chtěl podmaniti. –
Tehdáž vychválený tvůj vlastenec pan Škreta
S Vaňkem se poradil, odrodilý co sketa.

Lidmila.

Nesuďte, omluvu až jeho uslyšíte.
Já jsem přesvědčena, že pak ho rozviníte.

Služebník (vstoupí).

Pan starší cechu jest v předsíni malířského,
A žádá, vyslyšet by račte stížnost jeho.

Lidmila.

Toho dojista sem posílá Hubenštein.

Turek.

Když naň co láti máš, to voda na tvůj mlejn.

(k služebníku, an na to odejde)

Ať vstoupí.

 

Výstup devátý.
PŘEDEŠLÍ. Palling, starší cechu malířského.
Palling (vstoupiv se pokloní).

Úctu mou Vašnosti přijměte!

Turek.

Vítejte, mistře k nám! Nuž co nám nesete?

Palling.

Ráčíte věděti, že v družstvo spojeni
Malíři v Praze jsme, že jenom skušení
Od cechu mistrové smějí zde malovati.

Turek

I vím to.

Palling.

    Já musím na Škretu žalovati,
An bez povolení našeho maluje,
A tak bezprávím nás v živnosti zkracuje.

Lidmila.

Nedal pan Hubenštein Vám toto mistře heslo?

Palling.

Jak, panno?

Turek

    Řídit má týmž právem co řemeslo
Se Škreta umělec?

Palling.

        Nám břídilem jen sluje.
Co více nás hněte, že tak se pyšně duje.
A stráviv několik těch ročků ve Vlaších
Ve svých se obrazech nelíší od naších,
Tuším, tak velice. On hrdě si počíná,
Jak bychom byli hmyz, nad námi se vypíná.

Lidmila.

Uštknouti chtěje lva jak hmyz se v prachu plazí.

Turek.

Co já v tom mám ?

Palling.

    Inu, on pane živnost kazí
Usedlým měšťanům; tak račte mu zakázat
Zde malbu.

Turek.

    To musím s Waldorf se dřív potázat.

Palling.

Neb ať se dostaví do družstva malířského,
A práva, jak sluší, požádá mistrovského.

Lidmila.

Tedy ostrovida budete krti soudit?
Věhlasní soudcové nebudou jistě bloudit.

Služebník (vstoupí).

Pan Škreta venku jest, k Vašnosti žádá přístup.

Turek

Aha! Rád uvidím, jaký to bude výstup.

Palling (nelíbě překvapen).

Směl bych se odstranit?

Turek.

    Měl by jste stížnost vést
Mu v účí.

Palling.

    Nerád bych...

Lidmila

        Pán ukazuje pěst,
Však v kapse schovanou.

Palling (oulisně).

    Neračte vjevo dáti
Prosím, proč jsem přišel.

Turek

    Aj, muž má zjevně stát
Odpůrci naproti.

Lidmila.

        Nemá pán té statnosti.

Palling (s poklonou odcházeje).

Račtež poručena mne sobě mít Vasnosti!

Turek.

S Bohem.

(k Lidmile)

Odejdi teď.

Lidmila

    Já jdu. Však vězte, pane,
Eliška zahyne, když Škretu nedostane;
Vy pak její jste vrah; to strejče Vám povídám;

(odcházejíc pro sebe)

Poslouchat budu předc.

Turek

Co slušno, sám uhlídám

(k služebníku, an na to odejde)

Ať vstoupí. — Nuže, teď je třeba pevně státi
On bude outokem na mne usílně hnáti.

 
Výstup desátý.
Škreta, TUREK Z ROŽMITÁLU-
Škreta (prostředními dveřmi vstoupí, Eliščin obraz rouchem přikrytý nesa)
Turek.
Vítejte, mistře, k nám,
Škreta (s poklonou).

        Přijmětež úctu mou.

Turek.

Co mně to nesete?

Škreta (ostýchale).

    Kázal jste, pane, svou
Mně dceru malovat.

Turek

        A obraz děvčete
Již vyhotovený mne tady nesete?
Musím to uznati, Vy malujete hbitě.

Škreta

Cokoli s ochotou. koná se ostražitě.
Já vnadou předmětu byl všecek opojen;
Tak, doufám, budete s mou malbou spokojen

Turek.

Vy páni ženinám tak rádi pochlebíte,
A větší lepotou, než mají, je líčíte.

Škreta. (zatím obraz postaviv).

Nuž, pane. vizte sám! Zde obraz jest.

Turek (pohledem překvapen).

            Ba věru!
Jak živé, zpatřuji zde v obraze svou dceru
Ne tváře podoba jen se přede mne staví,
I její duch, i cit v tom obraze mne baví,
To malba mistrovská.

Škreta.

        A předce sotva stín
Té krásy, nížto ji byl odil Hospodin.
Na tváře ruměnec, oka do blankytu
Když mně bylo hledět; blahého pocitu,
Jaký nebešťany od věku vekův blažil,
Jejím ve pohledu požřízen jsa jsem zažil.

Turek,

Hoho! Pan Škreta, jejž jsem jenom znal malířem,
Ctí Múzy všeliké, an jest spolů básnířem.

Škreta.

Křivdíte mi, pane, an mé to nadšení
Za matné básnířů držíte šílení,

(vroucně)

Mně v srdci nejhlubším Eliščin okraz stojí;
Jejími vnadami se duše stále kojí;
Ve snách ji před sebou radostně státi vidím,
Procitna jen po ní toužebnou snahou slídím.

Turek (ousměškem).

Mně teskno jest u Vás; jsteť u vytržení.

Škreta (něžnou prosbou).

Ach, neoslyšte Vy mé vroucí toužení!
Nejsem sic bohatý; nabyl jsem ale statku,
A ještě nabývám, že není nedostatku,
Tuším, se mně co bát.

Turek (surověji).

        Vše dobře, než kam tím
čelíte, to nevím.

Škreta (více odhodlán).

        Hned, pane, dopovím.
Vší potřebou mohu svou choti zásobit,
Mnohou i rozkoší život jí ozdobit,
A šťastnou učinit jsem v stavu svou manželku.

Turek (pořád se nevědomým stavě).

Aha! Teď rozumím. Pán obmejšlí veselku,
Přišel povolení vyžádat na ohlášky.
Nižádné nebude snad věc ta mít překážky.

Škreta (ostýchale).

Žádám o Vaší dceř.

Turek (s nelibostí se odvrátí).
Škreta (snažněji prose přikročí).

        Elišku miluji,

Jí vše, co mám, co jsem, sám sebe věnuji.
Svou dceru spanilou mi za manželku dejte!

Turek (zasmušile).

S tou, pane, pomalu, tak z hurta nespěchejte!

Škreta (srdečně, pak ostýchaleji).

Vyslyšte prosbu mou, a však i ždání její.

Turek (nevšímavě).

Pah! dívky nevědí ani, co samy chtějí.

Škreta.

Když jsem ji maloval, v oné přešťastné době,
Tu duše spojily v jednom se citu obě.
Má duše vnadami jejími zplanula,
A ona citem tím něžným nezhrdnula.
Já od ní odloučen trudem musil bych nýti,
Beze mne snad němuž ni ona blaha býti.

Turek (hrdě).

Ona šlechtična jest; šlechtici jen ji dám.

Škreta (s hořkostí.)

Valldorfovi?

Turek (surově).

        Proč ne?

Škreta (cit svůj taje, jinák vážně).

        Já, pane, za to mám,
Že ducha vzdělanost, neporušenost mravů
Víc člověka šlechtí, než rod a skvostnost stavu.

Turek (určitě).

Já sobě vyhledám zetě mezi zemanstvem.

Škreta.

Velebný kmet, celým jenž vládne nad křesťanstvem,
Jakby mu sourodný byl, choval Rafaela;
Snad nezavrhnete i Vy mne tedy zcela.

Turek.

Váží si takových darů snad Vlachové;
Nám Čechům jen platí statní vlastencové.

Škreta (důstojně).

Kdo mezi statečné a vlasti věrné muže
Počísti jmeno mé, kdo medle váhat může?

Turek (dorázně).

Váhámtě pane já, bych vyznal Vám upřímě.
Vy jste ve vzdáleném se potuloval Římě;
An vrah od severu naši zde hubil vlast,
An ve zbraň volala své syny země strast.
Vy, maje brániti své otčiny udatně,
Vy jste se v cizině obíral malbou matně.
Kdo povinnostem svým ku vlasti nedostojí,
S tím dcera mou voli se nikoli nespojí.

Škreta (srdečně).

Pro tu Výčítku Vás tím více, pane, ctím;
Dovolte však, ať svou obranu předložím.

Turek (sedna, a Škretu k posednutí zvaje).

Ochotno vyslyším.

Škreta (poděkovav se poklonou, zůstane stát)

        Jsou nám od přírody
Hned pří narození všeliké zárody
Do duše vštěpený. Ty nám spějí v utrobě,
Až náhle probudí k činnosti se v své době.
Ten v tvorstvu lad okem, onen ho stíhá sluchem,
Ten činlivou statou, ten paže skumným duchem

Turek.

Vše pravda; však nevím, jak tím se obráníte.

Škreta.

Jen malé strpení, a hned sám rozsoudíte.
Jakou zde ozdobou se chrámy Páně skvěli,
Skvostnýmí nadané od otcův hojně děly,
V outličkém věku jsem co pachole vidíval,
Z důmyslné krásy té i valnou rozkoš míval.
Nejvíce obrazy mé oko vábili,
Co dětsku srdce mně téměř okouzlili.

Turek (povzdechna).

Zdobou kolikerou se z věku svého blaha
Za Karla třpytila a za Rudolfa Praha!

Škreta.

Bolest považte mou, an vší té krásy viděl
Jsem vlast oloupenou. Ba věru já se styděl,
Že má pětihorá, má věžestrmá Praha,
Tak vydrancovaná že nyni stojí naha
Své otné okrasy, níž se honosila.

Turek.

Ach, mnohé ubohá vlast hoře zkusila!
Dřív bludem synové mateř plenili vlastní,
Teď vrahové cizí ji drancovali drastní,
Dřív Páně svatyně hubil zuřící žhář,
Teď z rumu povstalé šílený loupil snář.

Škreta (vždy horlivěji).

Mne touha pudila, bych ztrátu opravil,
A ozdobou novou bych vlast zas oslavil.
Skultet co přepjatý ve chrámu Páně sňal,
Se svými Sasiky co Arnim odtud vzal...

Turek.

Poslez co Königsmark kořistě nám pobral ...

Škreta.

Tu ztrátu všelikou svou pílí nahradit,
Tak těchto lupičů památku vyhladit,
O to jsem vší mocí zavřel se nasadit.

Turek (pohnut vstane).

To chvály důstojné ovšem je počínání.

Škreta.

To mého jediný byl oučel putování,
To do Vlach mne hnalo. — Mé srdce hořelo
Videt, co Rafael, co Mikél Anželo,
Na zem z nebešťanů posláni ze sboru,
I barvě kouzlivý život i marmoru
Dadouce, stvořili, a ducha nebeského
V těch stvůrách slediti, bych nadšen mocí jeho
Podobná v stavu byl svou rukou tvořit děla,
Nimiž by vlast drahá se honositi směla.

Turek (přívětivě).

Darmo jste tam nešel, dosáhl jste svého cíle.

Škreta (srdečně a skrovně).

Tak vlasti prospěti má jediná jest píle.

Turek

Odpusťte můj mně blud, nímž křivdu Vám jsem činil.
Já nevlastenské Vás ze lhostejnosti vinil,
An Vy jste horlivou ku vlasti láskám plál,
A jako věrný Čech v své povinnosti stál.
Ochotné křivdu svou nyni však odvoláván,
A s uctou ruky své srdečnou Vám podávám.

Škreta (za ruku jej pojma).

Odmrštěn nebudu, smím tedy doufat, pane?

Turek (upřímě).

Srdečně lítuji; mne víže slovo dané.

Škreta.

Tak předce Hubenštein Elišku míti má?

Turek

Leda-li pochvalou svou sám předek Vám dá.

Škreta.

Jenž mne nenávidí, můj sok, taký-to bloud
měl by o svém soku chvalný pronesti soud?
Blahem Vy dceřiným zahrávat můžete?
Však v brzce lítovat Vy toho budete.

Turek.

Co platno? Já jsem již na to své slovo dal.

Škreta (bol darmo taje).

Na duši kladu Vám i svůj i dceřin žal.

(obraz rouchem pokryje a k odchodu se chystá)

Drahý ty obraze, ty pojdiž opět sebou!
Odloučen od ní jsa budu kochat se s tebou.

Turek.

Obraz jest pane můj. Co zaň je vyděláno,
V tu chvíli, mistře, Vám zde bude odevzdáno.

Škreta (dustojně),

Kdyby jste všecko, jež v svém chová lůně zem,
Tu chvíli položil mně, pane, zlato sem;
Můj předce na věky ten obraz zůstane.

(s hořkostí)

Ha! měl by Hubenštein, když se mu namane,
Před ním se vítězstvím snad svým nade mnou chlubit,
Ďábelským ousměchem se na Elišku zubit?
Ty stvůro nejdražší mé snahy půjdeš sebou!
Trudné ve samotě budu těšit se s tebou,
A tvém ve pohledu když útěchy nenajdu;
Tak nýje před tebou toužebně – dříve zajdu

(odejde)
Turek (outrpně za ním hledě).

Mám ještě naděj. Lidská co splete zloba,
K lepšímu častokrát rozvine šťastná doba.

(An do své jizby odchází, opona spadne.)

 

 

Třetí dějstvo.
Výstup první.
Jizba Škretova, po stěnách sem tam obrazit visejí, dílem
Škreta (sám před obrazem u stoupnice stojí, s barvítkem v ruce jej přehlídaje. Venku je slyšet tří hodiny bít)
Škreta.

Tři teprv hodiny? Ach, jak uchází zdlouha
Osamělému čas, jak hněte srdce touha!

(bolně)

Dlouho-li jízlivý mne červe budeš hlodat?

(mužně)

Jak medle? Trudu bych nestatně měl se podat?
I styď se, jsi-li muž, a přestaň hořem stonat,
A počni zmužile, jak muži slušno, konat!

(zas toužebně)

Má vlasti! Tobě jsem chtěl věnovat svou snahu,
Své píle stvůrami drahou okrásit Prahu,
Jí ztrátu nahradiv chtěl jsem ji oslavit.
A však mohu-li se z té strasti zotavit?
Pro Muzy dosavád mé srdce jenom vřelo.
Ted láskou k dívčině pozemskou zahořelo.
Než ach, milenky mé mi nebylo dosíci
Eliško! tebe já musím se ach odříci
Způrný mně spanilá odepřel osud tebe,
A jest mi zavřeno, po němž bažil jsem, nebe.

(zmuživ se)

Nuž tedy Muzy! k vám opět se vracuji
A pro svět vymřelé Vám srdce věnuíi.

(chystá se k malbě.)

 

Výstup druhý.
Jiří PLACHÝ, Škreta.
Plachý

Musím-tě svého zas navštívit přítele.

Škreta.

Vítejte muži ctný u svého ctitele!

Plachý.

Čím Vaše Muza nás opět obdařila?

Škreta (na obraz na stoupnicích ukazuíe)

Ten právě ruka má obraz zhotovila.

Plachý (na obraz hledě)

Ajta! Co s odivou mé oko spatřuíe?
Svatý tu blahozvěst Královnu maluje,
An k němu v zjevení z nebes sestupuje
Hle v obrazníku sám íste vypodobnil sebe.

(rozmýšleje)

I panna, jižto ctí co svou Královnu nebe,
O nížto se třpytí světel nebeských zář,
I ona poněkudž známou mi jeví tvář.

(poznav ji, se usmívaje)

To jsem se nenadál, že takový jste snář. —
Blahý zajisté duch, jenž nebe si otevře.

Škreta.

Jen pakli trpký bol ve hloubi srdce nevře.

Plachý.

Vám v srdci trpký bol by vřel? Není to možná.
Zde duše spanilá vlaje a blaze zbožná.

Škreta.

Ach mistře, často jsem bolestí zastonal,
Než v plesu počatý jsem obraz dokonal.

Plachý.

Duch, jenžto takové můž v sobě plody tvořit,
I duch tak tvořivý měl by se trudem mořit?

Škreta

Moříť se. Než které lidská zde zpoura dvojí,
Ty duše tam, tuším, nebe v blahosti spojí.

Plachý.

A bavě tedy trud bolný ten od sebe,
S Eliškou za živa vznesl jste se do nebe.

Škreta (překvapen).

Jak, pane, víte Vy...?

Plachý.

    Vím všecko. Lidmila,
má žáčka někdejší, mně všecko zjevila.

Škreta.

Tak víte, jaký bol mé srdce krutě hlodá.

Plachý.

Vím, naději však mám, že vše se ještě podá.

Škreta.

Vy máte naději? Já jí se dávno odřekl.

Plachý.

Odřekl? Pomyslete tedy, že jste se podřekl.
Náš král milostivý sem nenadále přišel.
Chvalném o snažení Vašem již mnoho slyšel,
Jak svými stvůrami zdobíte Páně chrámy.
A Vaše zásluhy jak míle jsou mu známy;
Od Ferdinanda Vás odměna nemine.

Škreta.

Co směl bych doufati? Mé jmeno neslyne
Ctí ještě takovou, abych směl sobě ždáti.
Že v své výsostí král by sám mne ráčil znáti.

Plachý.

Srdcem kdo skroušeným svou cenu zlehčuje,
Tím víc a jasněji svou čest vyvýšuje.

Škreta.

Nevíte snad, co pan Primátor proslovíl,
Nevíte, kterakou výmínku stanovil,
Pakli chci jeho mít Elišku za manželku.

Plachý.

I vím a zvu se k Vám již na před na veselku.
Já něco snad platím královské u milosti,
A mám tu naději, — když lesk urozenosti
Tak Vám na příkoří zrak páně Turka slní —
Že mou snad přímluvou výmínka ta se splní,
Jež jemu, jak ho znám, nejvíc na srdci leží.
Na druhé stát potom snad nebude.

Škreta.

            Ach s těží
On od ní ustoupí; jej víže slovo dané.

Plachý.

Neztraťte důvěru! Kdo ví, co v tom se stane?
Za často, oupady jiným kdo lestně kladl,
Než čeho se nadál, vlastních do tenat padl.
Teď ale jít musím; král povolal mne k sobě.
Doufejte jako já, že k šťastné přijdu době.

(Odejde)

 

Výstup třetí.
Škreta (sám).

Jak? Směl bych doufati? — Eliško rozmilá,
Tak předce budeš má, děvuško spanilá?
Tak předce nevloží ten Hubenštein své jarmo
Něžnou na šíji tvou! — Já bláhový nadarmo
Jsem zoufal, bědoval. — Smím doufat: jaký budí,
To ve mně slovo ples! Jak bodrý cit mne pudí!
Žel minul, v útrobách svých nové jaro cítím,
Jež vůkol přírodu věncuje blahým kvítím.
Elišky dojdu-li, mně k blahu nic nezchází
Než aby strvalo. — Ai kdo to tu přichází?

 

Výstup čtvrtý.
GIROLAMO MARCHETTI, Škreta.
Škreta (radostným obejmutím příchozího vítaje),

Caro Girolamo, sia tu mi il benvenuto!
Oh quanto tempo è gia, che non ti ho veduto.

Marchetti

Paperlapap! Nekej ty nyni vlaštiny!
V Čekák jsme, tu sluší deržet se češtiny.

Škreta

Cospettol Naučil ty jsi se češtině?

Marchetti.

Jako ty ve Vlaších jses učil vlaštině.
Ve Vlaších vlasky mluv, zde česky, tak to slušno.

Škreta.

Z počátku asi to ti připadalo krušno.

Marchetti.

Non tanto. Není síc tak měky jako náš;
Ma mi neprypadal tak tverdý jazyk Váš,
Až na prožluklé Ř. Togo se varuji,
E se imposibile è, tak si 'o daruji.

Škreta.

H též tě kormoutí. Jak jsi se zabral z Říma
Až sem ku severu, tuhá kde šleha zíma?

Marchetti

Ecco! Pán z Janovic, ten mne vybídnul sem.
Na panství u něgo již po try léta jsem,
A jemu maluji pro zámky, pro kostely,
Které mnogými již jsem opatryl mu děly.

Škreta.

Vítej mi přítell! Mně srdce plesem skáče,
An tebe zas vidím. Ma dimmi, come piace
La vita a te fra noi?

Marchetti.

        Mi piace hen assai,
Líbí se mi v Čekák. Češi mne rádi mají.

Škreta (rozmarně).

A Češky máš ty rád.

Marchetti.

        Perché sono si belle?
Co 'ezké, já mám rád.

Škreta (žertovně mu hroze).

Mívals vždy srdce vřelé.

Marchetti.

A tobě rýkali u nás „di ferro il cuori.“
Jseš ještě z ocele?

Škreta (vzdechna),

        Io svengo per Waldorf.

Marchetti (žertovným polítováním).

Pryšla godinka tvá? Tak del' Amore il telo,
Ranil to srdce, jež se lásce zpouzet smělo!

Škreta.

Ba bratře; Milkova mne střela ranila.

Marchetti.

Zas ale tobě lík do rány ronila.

Škreta.

Nikoli; rána má krvácí neustále.

Marchetti.

Zdrágá se tvá milá? Hai tu qualche rivale?

Škreta.

Dívka mne miluje, srdce mi věnuje;
Než otec mému ji soku zasnubuje.

Marchetti.

E il tuo rival chi e?

Škreta.

        Jakýs pan Hubenštein.

Marchetti.

Pan 'ubenštein? I to je voda na můj mlejn.

Škreta.

Jak to?

Marchetti.

    Ten 'ubenštein teď právě ke mně pryšel,
Parlava, še o mé již tolik slávě slýšel,
Že sbírá obrazy, že rád také by koupil
Ode mne nějaký. Na to pred jeden stoupil,
A jej vykvaloval, peněz mi mnogo podal,
Poráde na tom stál, byk mu ten obraz prodal.

Škreta.

Jaký obraz to byl?

Marchetti (ruku mu podada).

    Je tobě dobré znám;
Neb od milégo jej od Espadrona mám.

(najednou na obraz na stupnicích postavený pohledna)

Lo stesso oggetto qui, to samé tady máš;
Benissimo! Tomu birbonu za své dáš.

Škreta (smích jedva taje).

Ten tedy koupit chtěl? — A tys mu pověděl?

Marchetti.

Ode mne ani muk se ti nedověděl.
Já brzo lišku čul, a dal jsem mu otázku,
Co tím kce obrazem. — On, že tu jde o sázku
S malírem, jenžto prý se velmi 'onosí,
Che molto vanta si. Pak že si vyprosí,
Byk srovnal obraz ten a tvůj, a pronesl soud
Nad oběma, ti tak dokázal, že jsi bloud.

Škreta.

Mne tedy jmenoval?

Marchetti.

    Tak jsem se dověděl,
Kde jseš; a subito jsem na to k tobě šel.

Škreta (s předházkou).

Přátelský tedy dar tys prodal soku mému?

Marchetti.

I já pasť nastrojil jsem oukladníku tvému.
Pod tou výmínkou jen – an jemu tak se líbil –
Ten Espadronův jsem obraz mu prodat slíbil;
Opravdu jestliže předčí nad obraz tvůj.
Když ale na opak, že bude zase můj.

Škreta (smíchem).

Vší zchytralostí svou jste pane předc prohloupil.

Marchetti

Svůj soud mám nad tebou u Primátora pronést.
Tam kázal 'ubenštein ode mne obraz donést.

Škreta.

I lásku mou i čest chtěl jedním rázem zhubit.
Padouchu!

Marchetti

        Nebude se tím vítězstvim klubit.
Než nyní čas je jít. Amico, pojď ty sebou!

Škreta.

Ku Primátoru já? Tam nelze jít mně s tebou.
Měl bych tam viděti se pyšně dmouti soka?

Marchetti

Vidím nadýmat jej, jionfiare la sua bocca;
Vidím ale spolů blednouti jego líci,
Až subito - haha! – mu rozsvítíme svíci.

(v tom je slyšet klepat na dveře)
Škreta,

        Někdo prichází k nám.
Vstup!

 

Výstup pátý,
PŘEDEŠLÍ, PRIMÁTORŮV SLUŽEBNÍK
Služebník

Mistře vzkazuje náš pan Primátor Vám,
By, jejž malujete pro Tejnský právě chrám,
Obraz poslal jste k nám; přijít též máte sám...

Marchetti

Ecco! Co jsem pravil? Puoi dubitar Waldorf?

Škreta (na rozpacích).

Co medle mám požít? Mi trama tutto il cuor.

Marchetti.

Sù, Sù! Andiamo la!

Služebník.

    A panna Lidmila
To Vám vyřiditi spolů poručila,
že má pře nějaká u nás se teď rozhodnout.
Která? že můžete nejlepe sám uhodnout.

Škreta (odhodlán).

Nuž tedy, půjdu tam, když osud mne volá!

Marchetti.

Andiamo!

Škreta (náhle stana rozpačité).

    Kdyby však ... Io tremo.

Marchetti. (jej pod paží pojma).

            Vieni olá!

Škreta

Buď tedy!

(obraz se stoupnic sejma, rouchem přikryje a služebníku Primátorově podá).

Vezměte domů ten obraz sebou.
Když osud chce tornu, příteli pujdu s tebou.

Marchetti (odcházeje).

Tak pojď! A můj milý sezná teď Espadron,
Kterak Marchetti rád jego je slávy zvon.

(Oba pod paží se držíce odejdou, služebuík obraz nesa za níma.)

 

Výstup šestý.
Komnata v domě Primátorově
Eliška (sama).

Já dívka ubohá! Smutnýma zrakoma
Hledím do života. Ukrutná pohroma
Najednou zkazila vše blaho mého žítí.
Ach mého podletí jak brzo vadne kvítí!
Mně tady naproti když ondy Škreta seděl,
Mně vůčí plamenem když tako něžným hleděl;
Tu blaho v útrobách nové mi svítalo,
Co krále svého jej mé srdce vítalo,
Tu se mně života vyjevilo tajemství;
Příštího štěstí v něm měla jsem rukojemství.
Když usta něžný cit jeho mně hlásala,
Citem tu souhlasným má duše jásalá.
Než brzo naděje se blahorodná zvrhla,
A ze sna pravice železná mne vytrhla,
Ach ze sna, líbeznou jenž roskoší mne kojil,
An blaženou chotí mne s mým milencem spojil.
Ach, otče, výrok tvůj, pohrůžka tvého hněvu
Proklála srdce mé, ta umoří tvou děvu.
Nesmím-li svého já chotí milence býti;
Tak nic mi nezbude, než bolnou touhou znýti.

Výstup sedmý.
ELIŠKA, LIDMILA.
Eliška.

Kdes byla, Lidmilo?

Lidmila.

        Já jsem byla na zvědy.
Lišku jsem stopala, a přišla jsem jí v sledy.
Však o tom později. U otce byl pan Škreta.

Eliška (dychtivě).

A jak?

Lidmila.

        Byl oslyšen.

Eliška.

Ach, tak je po mně veta!

Lidmila.

Tvůj otec Škretu, víš, vinil z nevlastenecství;
Teď horlivého ctí vlastence v umělecství.

Eliška.

Mne předc s ním nespojí.

Lidmila.

Na odpor Škretě přede teď záští nestojí.

Eliška.

Ku sňatku předce mne s Valldorfem bude nutit.

Lidmila.

Co Waldorf, víš-li pak, za žerty hodlá kutit?
Malíř tu ze Vlaeh jest slovůtný. Od toho
šel koupit obraz on za peněz za mnoho.
Nuž tím, jak vysoko ten Vlach nad Škretu předčí,
Že Škreta jen břidí, jak nás, tak jej přesvědčí,

Eliška.

Myslí dokázati, že Škreta jenom břidí?
Ba to nedovede. Ať utrhač se stydí.

Lidmila.

V ta skoro slova já jsem s ním hovořila;
A proto jmenem tvým jsem jemu slíbila,
Že na ten pád ty s ním se snoubit svoluješ.

Eliška (bázlivě).

Ach, cos učinila?

Lidmila.

    Ty snad pochybuješ,
Zda Škreta svítězí? — Já jsem přesvědčena,
Že Waldorf uvidí se být zahanbena.
A na ten pád musí on od tebe ustoupit,
A slib jemu daný hned Škretovi postoupit.

Eliška.

Co platno? Nesvolí v to nikdy otec můj.

Lidmila

On již v to uvolil, a Škreta bude tvůj.
Však to si vyprosím, já budu tvou družičkou.

Eliška (potěšena)

I zprávu takovou ti zaplatím hubičkou
Však vítězoslavit my ještě předc nesmíme,
Dokud, kterak ta věc vypadne, nevidíme. —
Ký soudce nestranný má tuto při rozsoudit?

Lidmila.

Sám ten malíř, tuším,

Eliška (starostlivě).

        Ach nebude on bloudit
O Škretě souditi zda bude chtít po právu?
Nebude závidět cizí tu Čechu slávu?

Lidmila.

Marné si přeludy v své bázlivosti tvoříš,
A darmo těmito se trampotami moříš.
Ach srdce láskavé vždy strach a peče tíží.

Lidmila

Zotav se, má milá! Rozhodnutí se blíží.

 

Výstup osmý.
Waldorf.

Da bin ich. Me voilá! Frailičky, tady jsem.
Dovolte! — Ten keméld ty, Johann, postav sem.

(Přichystá stranou stolici, na kterou služebník obraz přinešený a rouchem obalený postaví, a pak odejde)
Lidmila.

Co jest to za obraz?

Waldorf.

            Nu tejdko uchlídáte,
Še Škreta umí nyc, tejd fušera poznáte;
A potom frailička Eliška bude má.

Lidmila.

Býva to, pane, sen, co jednomu se zdá.

Eliška (tesklivě).

Ach po mně veta jest! — Vidíš, cos udělala?
Teď bude na tom stát, bych mu svou ruku dala.

Waldorf.

Oui, budu na tom stát, 'šak panna Lidmila,
še budete bejt má, sa Vás mi slíbila.

Eliška.

Mohl byste na tom stát, a slzavou i tváří
Mohl byste násilím dovleci mne k oltáři?

Waldorf.

Aj potom je mi nyc; Vy pšec budete má.

Lidmila.

Neboj se, ještě v svém pazouru tě nemá.

Waldorf (mrzutost svou taje.)

Heh! panna Lidmila jelá si se mnou špás.

Lidmila.

Já s Vámi žertovat? Ba já se štítím Vás,
Jak ovce bázlivá se dravce vlka štítí.

Eliška.

Běda mně? Veta jest po blahu mého žítí!

Waldorf.

Počkejte, až paný rytýška budete;
Na tocho Škretu rád Vy sapomenete.

Eliška.

Já nezapomenu na něj, co živa budu,
A Vašem na hradě jen budu mříti v trudu.

Lidmila (jako zpívajíc).

Tam na hradě vězí holubici krahujec...

(náhle umlkne, příchozí znamenajíc)

S kým ze své komnaty přichází tu pan ujec?

 

Výstup devátý. I
PŘEDEŠLÍ, TUREK, Palling.
Turek (k Valldorfovi).

Rytíři, jak jste chtěl, dnes ještě soud se vyřkne,
Který buď Škretovi, buď Vám Elišku přiřkne,

(na Pallinga ukazuje)

Mnou k soudu povolán pán starší jest malířův.

Palling (se přítomným pokloně).

Skládám svou uctu.

Lidmila.

        Aj to zbrojnoš jest rytířův.

Eliška (k Lidmile).

Znáš jej?

Lidmila

    Pan Starší jest to malířského cechu.

Waldorf

U soudu bude bejt. Snad uvešíte Čechu,
'dyž nevešíte nám.

Lidmila (k Pallingovi).

        Když, jak jste Škretův přítel,
V té míře nestranný jste, pane, pravdy ctitel;
Soud ráda uslyším.

Palling.

        Vyřknu dle svědomí.

Lidmila (na Waldorf ukazujíc, k Pallingovi).

Dukátek některý snad Vám je oblomí.

Eliška (tajmo).

Odkuď ho znáš?

Lidmila (na hlas, na Waldorf ukazujíc).

        Nevím, zda od rytíře slán,
Na Škretu stížnost vedl u otce tvého pán.

Eliška (tesklivě).

Nový odpůrce nám!

Palling.

    Vy křivdu mně činíte,
An neznámého již z bezpráví mne viníte.

Lidmila.

Tu ráda odolám, a Vaší spravedlnosti,
Jak ji dokážete, hned učiním za dosti.

Turek.

Aj tady, jak slyším, přichází Škreta s Vlachem.

Lidmila.

Také snad s nějakým poběhlým darmotlachem.


Výstup desátý.
PŘEDEŠLÍ , Škreta, MARCHETTI a páně TURKA SLUŽEBNÍK, obraz zaobalený nesa, jej Škretovi odevzdav odejde.
Škreta (vkroče vzdechne, na Elišku teskným zrakem hledna, Turkoví se pokloní, pak obraz ku steně položí).
Turek (vstříc jda příchozím).

Vítejte pánové!

Waldorf (Vlacha vítaje).

        Signore benvenuto!

Eliška (tajmo k Lidmile).

Já skoro strachy mru.

Marchetti (přítomným se pokloně).

        Anch' io vi saluto.

Lidmila (též tajmo).

Neboj se! Škreta hle! stojí tu tváří mužnou.
Své ždaje vítězství jak mzdu své statě dlužnou.

Eliška

Dodat mně síly chceš.

Marchetti (tajmo Škretovi).

        Qual é, che tu ami?

Škreta (okem na Elišku ukázav).

            Quealla.

Marchetti.

E bella, ma più mi piace l' altra donzella.

Lidmila (poslouchavší na hlas).

Ten pán je tedy Vlach? To bude hezká mela.
On česky neumí, my vlasky.

Marchetti (dvorně).

O mia bella! Já česky rozumím i mluvím. Jazyk český,—
Uprýmě to pravím, — zní uku mému 'ezky.

Lidmila.

To jako vlastenec nám buďte vítán vroucně.

Marchetti.

Kdo ví, snad usadím zde se v Čekák budoucně.

Lidmila.

Nuž hosté takoví přícházejí vítáni,
Ne kazičeši, jak zde nějací jsou páni.

Waldorf.

Vy s tema špičkama mi sas sušujete?
'šak Vy dnes pokutu mi platyt budete.

Lidmila.

Dojista někdo z nás. My však nevíme dosud,
Na koho uvalí spravedlivý ji osud.

Waldorf.

To se tovíme chned.

(na obraz sebou přinešený ukázav)

        Tu obraz Šímskej máme.

(ukázav na druhý)

Ten tady maloval pan Škreta. My srovnáme
Je oba

(potměšilým ousměškem)

Tak bude pan malíš Váš potom znejmilejší

(k Elišce)

Frailičko, pravda-li?

Eliška (bázlivě).

        Tak otec proslovil.

Škreta (an dosavád stranou stál, blíže přikroče t Turkovi).

Stojíte pane v tom, jak jste ustanovil?

Turek.

Já stojím v slove svém. To když pan Waldorf sám
Za mistra Vás uzná; tak Vám Elišku dám.

Lidmila.

Hle, lásce osud svůj přiřknouti má nenávist,
A soku sokova slušnou vzdát chválu závist.

Škreta.

Mohl jste nade mnou soud Vy soku ostavit?

Turek.

Tím více Vás musí soud tento oslavit.

Škreta.

Když však protivník můj po právu nechce soudit?

Turek (na Marchetti a na Pallinga ukázav).

Zde dva jsou rozsudí, ti nebudou snad bloudit.

Waldorf.

Pan starší malíšu, a tudle pan Marchetti,
Ty budou soudyt Vám keméld od pana Škrety.
To snad nešeknete, še jsem chcel fortel mít.

Marchetti.

Kdo je ten pán, kdo má mým spolůsoudcem být?

Palling.

Jan Palling, cechu jsem zde malířského starší.

Waldorf.

Jemu keméldy se, ouf Ehre, tobše tarší.

Marchetti

Malírstvo tedy Vy remeslem počítáte,
A učedníky snad a tovaryše máte?

Palling.

Starý a dobrý mrav, o tom přesvědčen buďte.

Turek.

Nuž, páni, nedlete, a spravedlivě suďte!

Marchetti.

Questo é difficile, to páni velmi krušno
V té věci souditi, jak právo jest a slušno
V tomtéž i predmětu se duk umělců liší:
Bodrégo duka ten, onen opět je tišší,
V tom Muza spanilá citem se něžným korý,
V tom, k nebi vletajíc, jen velikáný tvorý.
Ti jsou, co do duka, oba umělci rodní,
A kvály ve stvůrák svýk oba stejne 'odni

Lidmila (k Elišce).

Kdo věci rozumí, ten aspoň nežvane,
Cokoli na jazyk se jemu namane.

Waldorf (nespokojen)

Que diable! Pšeci pak obrasy uvidýme.

Palling.

Který zdárnější jest, toť lehce rozsoudíme.

Waldorf (svůj obraz odkryv)

Koukejte sem-le džív! — Nený to másterštuk?
To pšeci je keméld, to je z mistrovských ruk.

Škreta (ousměškem).

Dvou já rukou jen mám. Kdo však má více ruk,
Snad více dovede.

Lidmila.

    Dostal ten hubotluk.

Waldorf (to znamenaje k Škretovi).

Neid, závist z Vás mluví. Vy se mi vysmíváte,
Še česky, já se Vám, še malovat nesnáte.

Škreta.

Těší mne. Pak-li v tom, co chvalno, uznáváte;

(na sebou přinešený ukázav)

V tom též snad obraze, co chvalno jest, uznáte.

Palling

Obraz ten jistě jest od mistra výtečného,
Jemuž jsem jaktě živ snad neviděl rovného.

Lidmila.

Mně aspoň Škretových lepší se nezdá být.

Waldorf.

Haha! Koukejte jen! Ten Zeichnunj, Colorit!

Marchetti.

Kreslí a maluje v tom způsobu Caracci.

Waldorf (tomu přisvědčení povděčen).

To myslím. Tomu snad pan Škreta nepostačí.

Škreta (ramena krče).

Nuž, vzoru docela kdo svého nedostihne,
V důsled za ním aspoň, co nejblíž může, tihne.

Marchetii.

V tom právě Espadron byl mezi námi znám.
Když v závod po někom co maloval; tu sám
Původce malbu svou a jeho nerozeznal.

Waldorf

Mordkerl ten Espadron; tocho bych já rád seznal!

Turek (k Vlachu).

V Čechách-li obraz ten, či maloval jste doma?

Marchetti.

Obrazu toho vlast je světovládná Roma.
Ten v Romě můj milý Espadron maloval
A na památku mi, když odjel, daroval!

Lidmila (s výčítkou).

Dar svého přítele Vy mohl jste prodat, pane?
Přítel jste převěrný.

Marchetti (potutelně).

        Nevíme, co se stane.
Vy tale infedeltà mi forse odpustíte,
Až, oč se tu děje, mia bella, se dozvíte.

Eliška (želem pro sebe).

Tím obrazem přišel mou naděj zdrtiti,
Ním děvu nebohou přišel usmrtiti.

Waldorf (nedočkavě).

Nu, pane Škreto, tejd Vy Váš keméld vokažte!,

Škreta.

Věru se ostýchám. Však pánové považte:
Obrazu onoho vlast věčná jestiť Roma,
Kde krásy všeliké vzor jest a stvůra doma.
Tam nebes blankytem libý větříček vlaje,
V němž bodrý do sebe cit živoch každý saje.
Tam chrám, se do nebe strmých na sloupech
pnoucí, Kříž, mezi hvězdami nad ním se hvězdně
skvoucí, Vší slávy lidské vzor, velebný v chrámě kmet,
Jenž k Bohu za celý se zbožně modlí svět.
An zpěvy v souhlasu tam duchojevném znějí,
Tam, stvůry důmyslu kde se lidského sktvějí,
Do srdce kde mluví věhlasných sochy Řeků,
Tam v Římě, ozdobou se všech třpytícím věků,
Ku krásotvuře duch čilý tam vším se bádá.
Zde ale umělec těch půvab všech postrádá,
Krom sebe povzbudů těch ždáti zde jesutno,
Zde všecko ze sebe čerpat mu jestiť nutno. —
O stvůře tedy mé rozvážně páni suďte,
A ve svém nálezu ne velmi příšni buďte!

Waldorf (výsměškem).

Zpíváte tejd jinou? Eč! spadl Vám z kopy groš,
Vy as merkujete, še Vám zde pletou koš.

Lidmila.

I jak je pán časný! My Češky takto koše
Vůbec pro naduté pleteme pro hrdoše.

Turek (přísně).

Přestaň ty nezbedo, již dost mám těch ouštipky.

Lidmila.

Pan strejc by raději, to vím, mne poslal k šipku.

Turek (k Škretovu).

Postavte obraz svuj, již déle nedlete.

Škreta (obraz odkryv a postaviv).

Okem milostivým, prosím, naň hledněte.

Eliška (radostně překvapena).

I viz pak, Lidmilo, tentýž obraz dvakráte.

Lidmila.

Jak asi od sebe je páni rozeznáte ?

Eliška

Předmět tu jest tentýž, tatéž na obou malba.
Či jest to pojatých jen smyslů mam a šalba?

Turek

Ba jsou ku podivu podobni oba dva.

Palling.

Snad krupěj krupěji se víc nepodobá.

Eliška (důvěrněji).

Jak tento hanit můž, onen kdo schvaloval?

Lidmila.

Ba toť jeden malíř je oba maloval.

Waldorf (pro sebe).

Verdammt! Ten Talián snad kor mi foppoval?

Marchetti (potažným ousměškem)

V něčem se predc liší. Zde něco letitější
Lukáš jest nežli tam, Madonna spanilejší,
Jako malovaná rukou snad láskavější.

Lidmila.

Dějí se zázraky, malíř malíře chválí !

Eliška

I koukni, Lidmilo, jak žluč Waldorf pálí.

Waldorf (k Pallingovi).

Pan starší mluvit pak! Čemu pak Von je tady ?

Palling (an celý pojat ta stál).

Mají-tě obrazy oba podivné vnady.
Kdo může rozhodnout, kterému patří předek?

Waldorf (mrzutě)

Mohl sůstat doma pán. Von je mi chezkej svedek.

Palling.

Jak pane, měl jsem já křivé svědecství dáti?

Lidmila.

Pravého nechtěl pán, to mohl jste dávno znáti.

Marchetti (na obraz Škretou přinešený).

Pozorně koukněte na obě osoby.
Zde v nich naleznete jakési podoby,
Kteréžto na onom však sotva uhlídáte.
Nuž tedy, komu jsou podobny? Riguardate!

Eliška (stydlivě).

Má muž ten vzezření, jak ním pan Škreta hleděl...

Lidmila (řeč přejmoucí).

Když tobě naproti při malbě tady seděl.
Eliško koukni jen, patř jen! Nebes Královna
Na tomto obraze tváří je tobě rovna.

Waldorf

Morbleu! Fou, que j'etais!

Turek.

Ba věru, dcera má Madonně v obraze se velmi podobá.

Palling.

I věru slečna to, vnadou však zdobená
Vyšší, a osvětou jak z nebe zbožněná.

Waldorf (zlobivě k Marchetti).

Vy tedy obrasu od Škrety pšedek dáte?

Marchetti.

Já oba libuji; Vy snad to též uznáte.

Waldorf (na svůj obraz ukázav).

Allons donc! Od kocho je tedy ta Madonna?

Marchetti.

Jak jsem Vám povědel, ta jest od Espadrona.

Waldorf.

Von v Šímě, Vy jste šekl, ten obraz maloval?

Marchetti.

A na památku mi odcháze daroval.

Waldorf.

Pan Škreta v Šímě byl, a ten keméld tam videl,
A cho kopiroval, a pšeci se nestydel,
Nám za originál vytávat cisou malbu.

Všichni najednou:
Marchetti.

O vil rigirator!

Eliška

Ach, on nepřestane!

Lidmila.

Zas nové pletichy?

Turek.

Waldorf se nechce vzdát.

Škreta (na Waldorf příkroče).

        Mní pán, že páchám šalbu,
Cizího nálezu se lhaje původem?
Že blaha svého chci dosíci podvodem?
Kdo smí z tak hanlivé mne šalby viniti,

(ku kordu sáhna)

Za křivdu mi musí zadost učiniti.

Waldorf (hrdě).

Vy 'cete na duell? Vy pan malíš s rytýšem?
Já duellirovat se nebudu — s malíšem.

Škreta (důstojně).

Malíře potupit když volno jest rytíři,
V souboj se dostavit neleň rytíř malíři,
Veřejně síce jej zahanbím jako sketu.

Lidmila (k Elišce).

Není-li jak Perun?

Waldorf.

        To pan šíct Waldorf svetu?

Turek (mezi ně vkroče).

S tou páni pomalu! Váš souboj zabavím.
Zpíčíte-li se, tak Vás k soudu dostavím.

Marchetti

Signori, pakli Vy, kdo Espadron je, víte?

Všickni (najednou).

Kdož jest on?

Nuž tedý?

Marchetti (na Škretu ukázaje).

Ecco! jej zde před sebou vidíte.

Všickni
(Překvapeni na jednou).

Jak?

Vas?

Marchetti (Škreta za ruku pojma).

    Lukaš v obraze, Espadron, Karel Škreta,
Vše jedna osoba,můí prýtel mnogá leta.

Turek, Lidmila, Eliška (dohromady).

Možná-li?

Palling

    Co slyším?

Waldorf.

        Infame trahisson!

Turek.

Proč pak jste jmenoval se v Římě Espadron?

Waldorf.

Oui, proč se pšekštyl pán?

Škreta.

    Řím vší je krásy sklad,
K němužto putují umělci odevšad.
Švitorní Frankové, mužní Angličané,
Špaňeli, Belgové, Jermáni, Polané,
Do Říma putují, a mezi sebou svorně
I s bratry obcují Vlaskými tamo dvorně.
Tak tam dobrodruží malíři, sochaři,
Mudráči učení, ne méně hudbaři,
A v dobrodužství tom své Muze každý slouží,
A čerpat z pramene, a vzdělati se touží.
Však jmena příchozích zdají se nemotorná
Těm pánům Římanům a do sluchu odporná.
Proto každému z nás názvisko jakés dali;
mne pro bujarost tak Espadronem zvali;
An, kdo mne drážditi se některak pokusil,
Beze vší výmluvy

(na kord ukazuje)

        mé spády zkusit musil.

 

Lidmila.

Jste, pane Škreto, Vy tak z horka nakvašen?

Marchetti.

Pokoj mu každý dal, jednou jsa potrašen.

Škreta (ruku mu podada).

První můj přítel byl Girólamo Marchetti

Marchetti (srdečně)

A prýtel zůstane, dokud nepojdou světy.

Waldorf.

Tak já byI plázen Váš? Voi me tradiste estrambi?

Eliška.

Liška ošizená neujde jistě hanby.

Škreta (klidně a vážně).

Není-tě tomu tak. Nejen Elišky zbavit,
Vy jste mne, pane, chtěl spolů o čest připravit.
Považte u sebe, zdaliž jste jednal čestně.
Za nástroj oukladu jste sou-umělce lestně,
K mé jedno záhubě druha jste zjednat hleděl.
Že můj to přítel jest, to arci jste nevěděl.
Prohlídna on tu lest, níž jste mne chtěl oloupit
O čest a blahost mou, se uvolil postoupit, —
O nějž Vy tak jste stál, — Vám přátelského daru,
Jehož jste k mému Vy užíti hodlal zmaru.
Od Vás, že v Praze jsem, teprv se dovědel,
Mne hledal, smlouvu svou mně s Vámi pověděl.
Sám mne vybídnul sem. Tak já nic neprovinil;
Vy po svém zdání vše samochtě sám jste činil.

Lidmila.

Já Vám to pravila; Když jámu kopete Jinému...

Eliška.

Sám se v ní naposled octnete.

Waldorf.

Le diable m' à trompée.

Lidmila

        Ďábel Vás oslnil,

To pravda.

(k panu Turkovi)

Strejče jak? Pan Waldorf sám zplnil
Výminku, pod kterou Elišku jste prislíbil
Dát panu Škretovi. Ohraz jemu se líbil
Od Škrety malován, tak že ho draze koupil.

Waldorf (se sám do čela tepaje).

O grand fou, que íe suis! Verdammt! Tak jsem prochloupil

Lidmila (k Turkovi).

Stojíte v slibu svém?

Turek.

Já ve svém slově stojím,
Rád jako šlechtiči Eliška Škrete spojím.

(Obou ruce spojí).
Eliška (ruku mu políbíc).

Ó díky otče můj!

Škreta

Ó díky, díky pane!

Waldorf (záštně).

Pán ale šekl, še prej jen seman ji dostane.

Turek.

Já v bludu nestrvám. Pravou-tě blaženost
Cnost srdce zakládá, ne vsak urozenost.
A ducha povahy, jež sám jste tak výtečné
Uznal na Škretovi, ty dojdou slávy věčné.

Waldorf (s opovržením).

Je videt, kavalír še nejste rosený.

Turek.

Víc dobytý platí statek, než zděděný.

Lidmila.

Teď strýc zas Turka zůl; a pánu z Rožmitálu
Upřímě strýnka čest zas věnuje a chválu.

Turek (žertovně jí hroze).

Ty šašku nezbedný, však mnes dost škádlila.

Lidmila.

Ublížit dceři jsem Vám aspoň bránila.

Marchetti (k Lidmile).

Ma come? Vinnu teď mi odpouštíte panno,
Že jsem obraz prodal?

Lidmila.

        V takém oumyslu ano.

Waldorf (meč vytáhna, a obraz sebou přinešený rozsekati chtěje),

Aspoň na obraze si chnev vyleju svůj.

Marchetti (mu zabráně).

Aj pane pomalu, obraz dosud je můj.


Výstup jedenáctý.
PŘEDEŠLÍ, PLACHÝ.
Plachý (Listinu s velkou královskou pečetí nesa).

Výborně! Veselé vidím tu vůkol tváře.

Škreta.

Noc přešla, blažená zasvítala nám záře.

Turek.

Vám vůle zplněna, vidíte všecko v plesu.

Plachý.

To moudře; novinu předc Vám příjemnou nesu

Turek.

Co pak?

Lidmila.

    Povězte pak.

Waldorf (záštním ousměchem).

            Budou to noviny.

Plachý.

Jen malé strpení, dočkejte hodiny!
Vás tato novina se pane Škreto týče.

Škreta (ruku Eliščinu pojma).

Blažší zda mohu být? Zde mám své k ráji klíče.

Eliška (něžně).

Buďte na pozoru, bych Vám nezpyšněla!

Škreta (jí obejma).

Jak slíčně má milá se k tomu zarděla!

Plachý.

Nuž slyšte pánové! Král náš milostivý
Zásluh odměnitel všechněch dobrotivý,
Pováživ Ferdinand otcovskou svou milostí,
Jaké jste zásluhy svou získal umělostí,
Jak chrámy Páně ní zde zvelebujete,
Vlast chválou nabytou jak oslavujete,
Zvěděv, že k Vašemu stupeň to má být blahu;
Uzavřel odměnit chvalnou tu Vaši snahu.
Za vší tu oslavu Vás ráčil oslavit,
A mezi šlechtu svou jmě Vaše postavit.
Šotnovským z Šotnova odtud se máte zvát,
A na to udělil Vám tento majestát.

(listinu mu podá).
Turek.

Aj sláva králi buď! Vše mám, po čem jsem toužil,

Škreta.

Ach, pocty takové, kterak jsem já .zasloužil?

Plachý

Vám tato pokora nová je ozdoba.

Waldorf (smíchem zlost svou taje).

Muše se 'menovat z Nemanyc Chudoba.

Škreta (vážně).

Nejsem síc bohatý; však, pane, jmění skrovné,
Bez křivdy nabyté na cestě práva rovné,
Spíš zdaru má, než lup krví postříkaný,
A z rumu zbořených měst vydrancovaný,
Než „fructus belli" jak nad hradu svého branou
Z Vás někdo jej nazval, vlastní se chlubě hanou.

Waldorf.

'ce Von mi šimfovat ? — Ten rytýšovanej
Pan malíš — hahaha! — jak je nafoukanej!

Škreta.

Vám rod tu hodnost dal, mně vlastní snaha má.
Čest více dobytá platí než zděděná.

Waldorf.

A co tu já jelám? Co mám tu mít s tou luzou?
Má byvalá milá — haha! – tejd bude Muzou
Malíše. Ten modell vynese hezkej groš. Haha!

(Smíchem odejde.)
Lidmila.

Svůj vzít sebou nezapomeňte koš.

Škreta (meč vytasiv, chce za ním).

Padouchu stůj! tvá krev má za tu hanu teci.

Marchetti (jej zdrže):

Deh! lascia lo fuggir!

Lidmila. Eliška, Turek

            I nechte jej uteci.

Plachý.

Tím smíchem, věřte mi, jen trpký bol ukrývá,
Nímž jemu srdce hloub červ jízlivý prorývá.

Eliška.

Co po Waldorf Vám? I se mnou se radůjte
A Bohu, jenžto nás tak oblažil, děkůjte?

Škreta (upokojen).

Ba věru podlý vrah, který mne hleděl zkazit,
Svým jedem poštknut pryč co had se musí plazit. —
Tím právě oukladem, nímž záhubu mně strojil.
Tím mne s Eliškou mou, tím srdce blahá spojil.

Palling (ostýchale se blíží Škrete).

Hříšník ještě jeden se blíží Vám kající.
Chybil jsem, vsak Vaši výtečnost neznající;
Odpusťte, proti Vám kterou jsem choval, zášť!

Škreta (vlídně).

I viny všecký skryj křesťanské lásky plášť!
A jak by medle měl nenávidět Čech Čechu?

(na svůj obraz ukazuje)

Ten obraz vezměte, ten malířskému cechu
Dar bratřím bratrský příslušně daruji,
A spolů za obět jej vděčnou věnuji

(k nebi vzhledna)

Milostivému, jenž slyšel mé vroucí ždání,
A své mi udělil otcovské požehnán].

Palling.

Vděčnému za mnohá potomstvu ještě leta
Malířů ozdobou bude slynouti Škreta.

Plachý.

Lidským nad osudem otcovské oko bdí,
A ono nejlépe, Co nám prospěšno, ví.

Turek

Sám k sobě jsem pravil: Co naše splete zloba,
K lepšímu častokrát rozvine šťastná doba.

Lidmila.

Milek nám soudružil. On s duchem vlastenecství
A přítel oslavil Škretovo umělecství.
Mně zdá se, jak bychom zde na divadle stály,
Vlastencům svým Čechům hru vlasteneckou hrály,
„Šibal ošizený" jmenůj se komoedie.
Jak Vám se líbila, smí-li se ptát Thalie?

 

Text je nezkrácená verze.
Fotografie doprovázející text pocházejí z generální zkoušky konané 1. 3. 2011
a pořídil je Tomáš Havelka, © www.thelight.cz

Stránky vytvořil Tomáš Havelka
Poslední aktualizace této stránky: 20.03.2011 23:46:26